Žít svůj život

Zrejme najzvláštnejší pohľad do súkromia prostitútky. Občas to príde až tragikomické ( posledné sekundy filmu ), ale väčšinou nás režisér až nechutne realisticky ( nemyslím tým explicitné zábery, ktoré v tom období nemali šancu zhliadnuť svetlo sveta ) zoznamuje s pouličnou prácou jednej krásnej dievčiny. (06.08.2017)

Po ztřeštěné komedii Žena je žena mění Godard zcela polohu a pouští se do tohoto syrového dramatu, které má být zjevnou poctou Zolovi. Smutný příběh bývalé herečky Nany, která se rozhodne "žít svůj život" a skončí jako prostitutka, je pojednán velmi syrově (i proto se možná točilo na "dokumentární" černobílý materiál - předchozí film byl barevný). Nana, kterou zahrála krásná Anna Karina, nepřestává být idealistkou ani v nejhorších okamžicích. Život se k ní však chová macešsky až do úplného konce. (02.12.2005)

Co nám tím Godard chtěl říct? Kamera zabírající po většinu času rozhovorů pouze jednu postavu, přinejlepším pouze zády, naznačuje odcizení. Nana se i přesto snaží Žít svůj život a dává se na dráhu prostituce. Obecně mi vyprávěcí forma snímků nové vlny nevadí, ba naopak, Godardovo Pohrdání je fantastické. Jenže u Vivre sa vie mám pocit, že se mi nedostalo žádného sdělení. Ano, život je těžký a v 60tých letech jste si alespoň mohli zafilozofovat v kavárně s neznámým dědulou. 6/10 (28.10.2012)

Doba predkondómová (asi najkrajšia filmová prostitútka; Snehulienka ❤️). Ne, nebavilo ma to, asi rovnako jak Pohŕdanie. Tiež je to kvalitka, ale jak nemám rád Godardov humor, tak mi nesedí ani smrteľne vážny. Navyše som od neho nedávno videl Sauve qui peut, na rovnakú tému, a ako komédia mi to sadlo viacej. A dosť mám rád jeho film Žena je žena, tak by som teraz chcel Karinu, aby furt hrala len tú jednu postavu. Tak hovorím, minulo ma to. (24.04.2021)

Karina klopí zrak k desce stolu, stydlivě i zahloubaně – v obou polohách rovnocenně neodolatelně -, zatímco v pozvednuté ruce (loket nonšalantně opřený o stůl) vyvažuje zapálenou cigaretu. Vznešenost této pózy však podvrací způsob, jakým krčí ramena (jejich zvláštní sklíčenost jakoby opisuje bolest v pohledu), přičemž palcem pozdvižené ruky si ještě stačí nedůtklivě pohrávat s malíčkem. To vše není typické jen pro Nanu, hrdinku smutné postavy, kterou zde Karina ztvárňuje, ale i pro její zbylé godardovské role a obrazy. Děvčátko a femme fatale v jednom těle. Naivita vedle zralosti. Rozjívenost vedle vyzývavosti. Křehkost vedle rozhodnosti. Dvojakost byla vždy součástí jejího naturelu i vizáže. Proto se mnohdy zdá, jakoby vystupovala před své herecké masky a dvojnice – a stávala se sama sebou. Veškerá gesta a pohyby (ať už jde o chůzi nebo tanec) provádí přirozeně, nenuceně, s lehkostí jí vlastní. Pokaždé však stejně rozporně; s děsivou osudovostí i přezíravou nedbalostí zároveň. Takové je její kouzlo. (celý text) (14.01.2011)