Žít svůj život

Ak nám chcel Jean-Luc porozprávať o trpkom a smutnom osude mladej Parížanky, tak ja som to akosi nepobrala. Nana, v podaní krásnej Anny, vykonávala tú svoju prácu prostitútky tak elegantne a s nadhľadom, až som bola miestami presvedčená, že ju to baví a že sa v tom našla. Nuž, ale to bol len môj pocit. Z toho začarovaného kolotoča, hlavne ak ho ovládajú nemilosrdní muži, sa niekedy vystúpiť nedá. (10.12.2016)

Godardova intelektuální studie ženy. Režijně profesionální, kamerově poetická i umělecká, herecky dokonalá (božská femme fatale Anna Karina) a zvukově provokativní i dějově filosofická. To vše zabalené do elegantní a cigaretovým kouřem nasáklé Francie. Tohle už zkrátka není "jen" hra s filmovými obrazy. ___ Godardův styl francouzské nové vlny začínám milovat a rozhodně se nebude líbit těm, kteří musí mít mermomocí v každém filmu příběh. Ne, všude to nejde. (19.07.2012)

Po ztřeštěné komedii Žena je žena mění Godard zcela polohu a pouští se do tohoto syrového dramatu, které má být zjevnou poctou Zolovi. Smutný příběh bývalé herečky Nany, která se rozhodne "žít svůj život" a skončí jako prostitutka, je pojednán velmi syrově (i proto se možná točilo na "dokumentární" černobílý materiál - předchozí film byl barevný). Nana, kterou zahrála krásná Anna Karina, nepřestává být idealistkou ani v nejhorších okamžicích. Život se k ní však chová macešsky až do úplného konce. (02.12.2005)

Začínal  jsem s předsudkem a opatrností, končil okouzlen a zdrcen.  Očekával jsem intelektuální  užvaněnou onanii a ona je tu vlastně nemilosrdně vysmívána.  Formální komedie už od úvodních tónů tklivého hudebního doprovodu jednotlivých obrazů. Detail zprava, detail zepředu, detail zleva a...  Obraz první, začínáme. A detailem zezadu.  Godard si s filmovým vyprávěním prostě hraje po svém a je na vás, jestli na jeho pravidla- nepravidla přistoupíte.  Tentokrát jsem se nechal unášet pohledem do živých či  lépe živoucích očí krásné (hodné!) Nany. Strach, štěstí, láska, lhostejnost, humor, vše se v nich zatřpytí, stačí se dívat.  V 11. kapitole jsem se  i upřímně zasmál, došlo totiž na onen výsměch. Nejprve se dozvíme, že čím více mluvíme, tím méně slova znamenají a pak přijde právě ona smršť intelektuálního žvanění. Já se tu díky Godardově vzkazu prostřednictvím  Nanina pohledu na diváka (ještě měla mrknout) začal smát a přestal poslouchat, nikoliv se dívat. A pak přišel závěr a já si najednou přál, aby to byla  hloupá romantická komedie, která končí polibkem při západu slunce.   Za svlékání do naha bych  Naně pak dal asi i víc než pět tisíc franků. (16.09.2022)

Moje úplně první setkání s francouzským režisérem Jean-Luc Godardem a hned naprosto brutální živočišná palba. Režisér vlastně nevykresluje příběh klasickou formou. On ho promítá v několika kapitolách a ty rozděluje na několik záběrů. Každý pojmenovaný a každý se svojí vlastní myšlenkou a podstatou. Některé momenty jsou lepší, jiné horší, ale nebýt závěru, asi bych tady tak kladné hodnocení nedal. (11.05.2014)