Člověk z mramoru

Je to přece jen trochu roztahané, ale ono je to konceptuálně tak zajímavé, že vás to stejně dovede chytnout. Na první pohled film o natáčení filmu, na druhý pohled bádání po tom, jak to vlastně bylo s jedním člověkem, který se stal velkým komunistickým symbolem. Každý film proti totalitě je dobrý, tenhle je k tomu ještě velmi dobře natočený. (30.10.2015)

S přehledem natočená mozaika, která dokáže udržet pozornost po celých 150 minut. Cinefilskou lahůdkou jsou především Wajdovy variace na staré týdeníky a archivní záznamy, které působí velmi autenticky, i když je jejich role mnohdy ironická. Ty propojuje dynamická linie mladé filmařky a jejího tápání doprovázeného neustálým nervózním pohybem a sympatickou drzostí - je velmi zajímavé sledovat její názorový posun, i když její snahy nakonec končí kdesi ve ztracenu. Dynamický styl užívající ruční kameru a širokoúhlé záběry působí na svou dobu a místo vzniku až jako z jiného světa - Wajda v sobě filmařského génia nezapře (v Zemi zaslíbené dosahuje jeho vizuální kouzlení dle mého názoru vrcholu a neskutečně snímek pozvedá). Méně uspokojivé jsou již poměrně klasicky natočené dlouhé pasáže o samotném Birkutovi, které se až příliš blíží akademickému stylu a nedokáží strhnout jako zbývající složky kaneovské mozaiky. Jeho příběh by šel určitě podat originálnější a živější formou, ale i tak je dostatečně silný a plný vděčných paradoxů. (15.03.2012)

”Mládež se má zajímat o osudy svých otců.“ Přiznávám, že Člověk z mramoru byl snad mým prvním seznámením se se skutečným polským filmem. A mám dojem, že jsme si padli do oka. Fascinující příběh o falešné morálce, kterou společnost nasycená byla v letech minulých a je i dnes, o morálce, která dokáže zacházet s jedincem tak, jak se jí hodí ve jménu nesmyslných a pokřivených ideí. Vzepřete-li se, jste zcela jistě ztracen. Mateusz Birkut ztracen byl, zapomenut však nebude. Neústupná mladá filmařka Agnieszka a Mateuszův syn jsou nositeli té malé jiskřičky naděje … Geniální práce s prolínáním časových rovin, téměř neznatelná, ale zásadní a všudypřítomná. (Challenge Tour - duben 2015) (11.04.2015)

Obvykle hodně oceňuju politické filmy z doby minulé, které mají v sobě invenci či minimálně pozoruhodný pohled na dané téma. Rovněž se mi většinou líbí filmy, které dokážou odvyprávět svůj příběh jinak, než tradičním způsobem, různě na přeskáčku podle zvoleného klíče, a zapůsobí tak na diváka skoro jako detektivka, i když fungují primárně v rámci jiného žánru. Člověk z mramoru tohle všechno s obrovskou dávkou invence i silné výpovědě má, závažné téma zpracovává dost atraktivním způsobem, navíc dění se tady stává detektivkou nejen pro diváka, ale i pro jednu z postav – mladou sebevědomou režisérku s nebývale progresivním a drzým temperamentem. Předmětem náročného i poutavého pátrání zde není žádný neznámý zločinec, ale naopak konkrétní muž, kdežto neznámý zůstává jeho osud. Sbírání materiálů od zahlédnutí jeho památné sochy, kterou pouhých 25 let po jejím odhalení nacházíme v přísně uzamčeném skladu, přes spatření jeho přítomnosti v torzách (převažně) nedokončených filmů, až po rozhovory s pamětníky, začíná odkrývat mnohem závažnější tajemství, než se původně očekávalo. Poznání skutečností vede postupně nejen k odhalení osudu jednoho člověka, ale taky přehodnocení minulosti celospolečenského charakteru. A jelikož se nacházíme ve východním bloku uprostřed stále přítomné studené války, naložit s něčím takovým objektivně nebude zrovna snadné... Spolu s Kieślowskeho Amatérem velice důležitá výpověď "morálního neklidu" v polském filmu 70. let. 90% (# Season Challenge Tour 2020: 2. téma – politické filmy) (07.01.2020)

Brilantní po všech stránkách, formálně, scenáristicky i herecky. A ten konec, ten je naprosto geniální. Vše už bylo řečeno, jen zdálky zazní budovatelská píseň jako připomínka doby minulé. A dva mladí lidé nejdou vstříc růžovým zítřkům, jen ruku v ruce jdou navštívit muže, který doplatil na své ideály. Nejdříve rukama, později málem i ctí. Wajda se nebál natočit ostře kritické dílo v době, kdy kritizovaní byli u moci. Jde dokonce dál, přiznává i svůj díl viny, nesnaží se omlouvat, jen stroze předkládá černobílý materiál, který evokuje archivní záběry, takoví jsme byli, říká Wajda, a je na nás, na divácích, jak se s tím vypořádáme. (25.12.2021)