Popel a démant

Název snímku odvozený od textu básně C. K. Norwida shrnuje jednu z hlavních myšlenek filmu: „Co z nás po naší smrti zůstane? Popel nebo démant?“ Přestože je snímek černobílý, Wajda nám ukazuje, že černobílé není nic. K atentátu hlavního hrdiny nezaujímá hodnotící stanovisko a pouze nám ukazuje Maciekovo těžké rozhodování ovlivněné tíženým svědomím, zamilovaností i vlastenectvím. Černou a bílou Wajda nápaditě využije při scéně telefonátu. Jeden z hrdinů volá, že splnili atentátnický úkol a vidíme ho v pravé polovině obrazu ve velkém detailu s černým pozadím telefonní kóje. Naopak levá polovina obrazu je světlá a vidíme v ní druhý plán s Maciekem a dveřmi, kterými vchází osoba, která měla být zavražděna. Snímek na mě zapůsobil především svojí atmosférou. Ačkoliv se odehrává v den konce druhé světové války a všichni na večírku slaví, jako by se v některých promluvách a obličejích už zračily problémy, které budou Polsko sužovat následujících několik desítek let. (20.02.2012)

Wajdův patrně nejslavnější snímek, který se však ve mně minul divákem. Zdá se mi po letech příliš poznamenaný dobou svého vzniku (mnohem více než méně slavné, méně politické, leč syrovější Kanály od téhož režiséra). Pax sovietica, která nakonec do poválečného Polska přišla a která se v podání autora předlohy Andrzejewského jeví jako nejvhodnější řešení, byla ve skutečnosti výměnou totality za totalitu; ale to se tehdy nesmělo tak otevřeně říkat. Popel a démant není ideologickou agitací a je v něm plno silných scén, ale přece jen... pokud jde o nejásavé, deziluze plné snímky o konci druhé světové války, dávám přednost československému kusu "Smrt si říká Engelchen" od Kadára a Klose. (22.11.2011)

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné Andrzejewského literární předlohy. Film jsem poprvé viděl již kdysi před lety v rámci Projektu 100 a dodnes si vzpomínám, že mi se tehdy velmi líbil. Snad to bylo tím, že byl černobílý (ach to pozérství mládí!), hrála v něm hezká blondýna Ewa Krzyzewska v roli Krystyny, hlavní hrdina v závěru tragicky (a zbytečně) zemře, a svou roli jistě sehrála i pověst, která tento film předcházela. Jaké bylo mé zklamání, když jsem si knihu Popel a démant přečetl znovu po letech, a nevalně skončila i následná nová projekce Wajdovy adaptace této látky (za minulého režimu notně protežované, soudě dle vysokého nákladu i opakovaných vydání této knihy). Kniha Jerzyho Andrzejewského je textem, který mě odrazuje svým tématem i samotným stylem - je to román, v němž defilují desítky postav s nepřehlednými polskými jmény, který značnou měrou vyžaduje znalost dobových i místních reálií k pochopení kontextu, a který je hlavně napsán jazykem, který beznadějně zastaral. Stejný dojem mám i z této notně očesané Wajdovy filmové adaptace - většina postav i děje románu je z filmu vypuštěna, na mnoha místech došlo k různým změnám v ději, a celkově to na mě hlavně působí dojmem, že současného diváka nezainteresovaného v tomto tématu to nemůže už oslovit. Och, a jak mě jen iritovaly ty pitomé Chelmického brýle! Obecně naprosto nesnáším, mám-li sledovat film, v němž hlavní hrdina nesundá z očí sluneční brýle, protože si vždy říkám, jestli se dá v takovém případě ještě vůbec mluvit o nějakém herectví, nevidíme-li hercovy oči. Nemluvě o tom, že jeho postavě Chelmického je v románu 18 let, ve filmu je mu už 21 let, a hraje ho dokonce 31 (!) letý Cybulski - to je prostě všechno špatně. Tedy řeknu vám, že jsem od Wajdy viděl zatím jenom dva filmy, ale nemohu se již ubránit dojmu, že je to - podobně jako třeba náš Otakar Vávra, o němž mám stejné smýšlení - strašně přeceňovaný tvůrce. A totéž platí o tomto filmu a pevně si za tím stojím - tohle je mrtvá látka, která nemá současnému čtenáři i divákovi co říct, takhle smutné to je. Tečka. Z původního plného hodnocení jdu na tři hvězdy. (11.11.2012)

Tohle je žrádlo. Vůbec jsem nečekal, že Wajda po výborných, ale ryze polských Kanálech natočí něco co bude mít šmrnc a radikálnost francouzské nové vlny a spirit rebelských filmů Jamese Deana (pravda Cybulski je ještě o něco víc přepjatej než Dean s Brandem dohromady, ale nevadí to zásadně). Popel a démant má fantastickou kameru, vynikající svícení (toho si člověk všimne málokde, ale tady určitě) a na svou dobu velmi odvážnej scénář. Co ale stojí za to sledovat především, je práce se symbolikou. Skrze ni totiž Wajda zpochybňuje národovecké hodnoty, ať už jde o falešně zahranou polonézu, na kterou tancují opilí komunisté s protějšky z druhé strany barikády nebo o zakrvácené prostěradlo, na němž umírá hlavní hrdina, které reprezentuje polskou vlajku. (22.08.2020)

Film doplácí na dost pochybnou nezvládnutou úvodní přestřelku (to je normální, že člověk začne najednou hořet, když se do něj střílí?) a maximálně stupidní konec (z kdysi suverénního zabijáka se z ničeho nic stane školáček v oboru? Odkud se mu zhmotnila zbraň, kterou předtím zahodil? Armáda šla po komkoliv, u koho ji viděla?); v mých očích jde o jeden z vůbec nejhorších, ve smyslu nejtrapnějších a nejpatetičtějších filmových skonů co jsem kdy viděl. Jinak samotný příběh se mi vcelku líbil, (i když jeho ideologický podtext jde velmi dobře cítit), každopádně střet povinnosti a lásky, který musí být vyřešen prakticky během jedné jediné noci, byl dostatečně nosný a bavil mě. Stejně tak mě zaujala zajímavá vizuální stránka. Přesto kvůli již zmíněnému začátku a především závěru (který mi bude ležet v žaludku hodně dlouho) hodnotím nakonec jen lepším průměrem. (25.10.2013)