Les Possédés
The Possessed
Besi
Obsahy(1)
Filmová adaptace nejdiskutovanějšího románu F. M. Dostojevského, který vyvolal pohoršení pro svůj kritický pohled na revoluční radikalismus. Wajda ztvárnil jen část předlohy, rekonstruoval pouze linii politické konspirace, aby demaskoval zhoubnost destruktivních revolučních aktivit nezralých, zakomplexovaných a mocichtivých jedinců. V poněkud akademicky pojatém snímku spočívá značná váha na dialozích a hereckém projevu především francouzských představitelů. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (48)
Tak bohužel nízké hodnocení tohoto filmu je zcela na místě. Nemastná neslaná adaptace, ve které je všechno pomalé a rozbředlé, takže to diváka prostě nudí. Kniha je založená převážně na dialozích a přesto mi přišla dost akční, film už bohužel nikoliv. Wajda Dostojevského Běsi okleštil docela hodně, některé podstatné události vynechal, což ovšem jinak ani nejde, jiné podle mě dezinterpretoval. Dobře ztvárněný byl Petr Verchovenský a Ivan Šatov, který se oproti knize stává hlavním hrdinou. Špatný nebyl ani Kirillov. Jen karikatura zbyla z myslitele Šigaljova. Výrazně dezinterpretován byl Petrův otec Stěpan v podání Omara Sharifa. Taky postava Lízy měla tak málo prostoru, že vypadala jen jako hysterická husa, které se do děje připlete jen proto, aby mohla omdlít. Největším nedostatkem je ovšem postava Nikolaje Stavrogina, který je rozhodně nejvýraznější postavou románu, ale ve filmu je nejen nepřesvědčivý, ale navíc se asi v polovině, kdy se sotva stihl uvést, rychle z děje vytratí. V podání Jana Budaře v Morávkově inscenaci to bylo jiné kafe! ()
Dostojevskij a jeho rozsáhlé dílo se z pohledu případných dramatizátorů jeví jako velký, mnoha chuťmi a rozmanitostmi charakterizovatelný koláč. Román-řeka se vzpírá plnému uchopení filmové řeči a téměř vždy je úspěch této nesnadné snahy vykoupen selekcí, zdůrazněním jedné z mnoha linií. Posunume-li tento wajdovský počin blíže k DANTONOVI a uvědomíme-li si datum natáčení, je zřejmé, že BĚSI se řadí do velké vlny evropské kinematografie, reflektující velkou paradigmatickou krizi zejména komunistické levice té doby. Je pozoruhodné, jak přesně postihl geniální polský tvůrce specifika pravoslavného křesťanství, jak dokonale dokázal nasát ruskou atmosféru třetí čtvrtiny 19. století a současně zkáznit tak rozmanitý mezinárodní herecký soubor, který měl k dispozici pro uskutečnění svého obtížného záměru. Aniž by násilně prezentizoval, uměleckým pohledem vyhmatává všechny systémové znaky sektářství, netolerance, rodícího se aparátnictví, podlosti, prznící velkou myšlenku. Že přitom dokázal zachovat Dostojevského křesťanská východiska, ruskou lehce jurodivou bohabojnost, kolísání a rozervanost, jež ji provázely, není slabinou, ale dalším znakem originality a jedinečnosti tohoto polského klasika. Omar Šarif se až překvapivě stal ztělesnitelem ruského narodnictví (ničevoctví), svůj ruský part bravurně zvládla i Isabelle Huppertová a výrazně zaujali také další představitelé rolí, mne osobně nejvíce Jerzy Radziwilowicz. Vyváženost filmu je i jinak pojmenovanou nadčasovostí tohoto wajdovského autorského činu. ()
Wajda se s Dostojevským naprosto míjí. V jeho pojetí nejsou Běsi víc než několik jakoby náhodně pospojovaných fragmentů událostí (jejichž smysl asi každému kdo knihu nečetl musí unikat), které se mohou stejně dobře odehrávat během dvou dnů i několika týdnů, vypustil půlku postav a z těch co zbyla je část zkarikovaná (Kirillov) a zbytek natolik vykostěný nebo překroucený (skoro všichni ostatní, nejpatrnější je to u Štěpána Trofimoviče, Stavrogina a Šatova), že s románem Fjodora Michajloviče nemají společné už skoro nic. Je pochopitelné, že zhustit dílo rozsahu Běsů do jednoho filmu není jednoduché, ale narvat cca stopadesát stran textu do té idiotské pasáže na nádraží, kde to co se odehrává zcela ztrácí smysl, je přece jenom trochu moc. A Omar Sharif je k smíchu a celý konec nemá vlastně vůbec žádné opodstatnění, protože o jeho postavě se nedovíme nic co by opravňovalo jeho závěrečné horečnaté mumlání. Pro toho kdo Běsi nečetl zbytečné, protože nebude tušit která bije, ten kdo je četl se akorát naštve, co za psí kusy Wajda s Dostojevským dělá, jako se to stalo mně. ()
Možná by byly jenom tři. Ale na začátku stál ten Pan Velký s těmi Velkými myšlenkami. Jeho citáty a vůbec postavy jsou právem klenotem literatury. Film se mi líbil - obzvlášť originální hudba a zvuky, herecké výkony také, scény a osvětlení, to všechno bylo zajímavé. Jen ta francoužština! Nádherný jazyk, ovšem nic, co by mělo doprovázet Dostojevského! ()
Na základě skutečné historické události,která se odehrála v Rusku v letech 1870, natočil světoznámý polský režisér Andrzej WAJDA film, jehož podkladem byl román F.M. Dostojevského. Kdesi v Rusku skupina mladých revolucionářů, kteří si říkali "Nihilisté", chce svrhnout carský režim a změnit špatnou politickou a ekonomickou situaci v Rusku. Bohužel, si k tomu vybrali cestu násilí, ničení kulturních hodnot a vypálování měst a vesnic. Jelikož neměli v podstatě žádnou vizi, zvrhlo se vše na osobní ambice a pomsty zkrachovanců, kteří se neštítili ani vražd nevinných lidi v okruhu svých přátel. Film je bezvadně nafilmován, ovšem těžce psychologicky zaměřen a kdo nečetl Dostojevského, tak může být i zmaten. Ve filmu hraje 5 světových hvězd : Omar SHARIF, Jutta LAMPE, Isabelle HUPPERT, Bernard BLIER, Remi MARTIN aj. Nedávám 5 * jenom proto, že některé scény byly filmaři dost "odfláknuté". (Hořící město). ()
Reklama