Příběh Asji Klačinové, která milovala, ale nevdala se

Ze začátku vypadá film jen jako další celkem obyčejný příběh odehrávající se v silně sociálně angažovaném prostředí, ale časem se vyvine v perfektně natočený, velmi zajímavý a dost kritický obraz života nejen kdesi ve ztraceném kolchoze ale v celém Sovětském svazu. Krásný film o životě, který bohužel ani zdaleka krásný nebyl, o životě zcela beznadějně ztracené generace. Radko: tetování Lenina a Stalina mě taky dost zaujalo, stejně jako otázka malého chlapce, která zhruba zněla: „Strýčku, tohle je Lenin a kdo je ten druhý?“ A ještě bych rád citoval nádherná slova jednoho uživatele z IMDb: „She lived loved and slowly died as she danced her life away with the gypsy crowd.“ (02.05.2009)

Ono tam je v popredi ten pribeh Antarktidy Kljacinovej, pardon Azie Kljacinovej, mna vsak zaujal pribeh brutalne skolektivizovanej  ruskej dediny. Vieme, aka bola kolektivizacia v byvalom ZSSR - sukromni rolnoici tam mali veru brutalny zivot    : 78 % (23.04.2022)

Krívajúca tehotná Asja, okolo nej sa točia dvaja muži. Otec dieťaťa, ktorého Asja ľúbi, ale on sa k nej správa odmietavo, miestami ako hajzel (teda ako inak by ste nazvali muža, ktorý fackou do modra udrie tehotnú ženu). Druhým je robotník z mesta, čo má na hrudi vytetované tváre Stalina a Lenina (!) a uchádza sa o Asjinu ruku, jej tehotenstvo mu nevadí. Asja ho však neľúbi. Okolo troch postáv sa odvíja priebeh jednej žatvy, počas ktorej sa dumá o hrôzach minulosti, nádejnej budúcnosti, ale hlavne o neveľmi radostnej prítomnosti ruskej skolektivizovanej dediny. Drevené baraky, v ktorých sa tiesnia žatevní robotníci, rozblatené cesty, blízkosť hlučiaceho tankodrómu, vodka rozihrávajúca spevy i vášne, ženy ako speváčky dumiek a ťažko pracujúce roby. Neradostný údel sa ventiluje v bujarej zábave. Zapojenie nehercov dodáva filmu punc autentického svedectva o časoch, kedy sa stále hovorilo o vedeckom riadení, ale kolchozy vyzerali ako stajne pre dobytok (pusté baraky, drevené kadibudky, prach, blato - do ktorého darované biele lodičky zapadajú ako diamant do hovna) a jediným pokrokom boli mašiny a stroje (tu kombajn a stavba mlátičky). Jemne nadpriemerný film s dvoma prelínajúcimi sa motívmi (intímno psychologický a dokumentaristický) od režiséra Andreja Končalovského, tvorcu epopeje Sibiriáda a neskôr tvoriaceho v USA (Tango a Cash, Splašený vlak...). (01.06.2006)

Naprosto výjimečný sovětský trezorový film, který byl svým pojetím novátorský jistě nejen v rámci SSSR. Andrej Končalovskij v tomto snímku přinesl pravdivý obraz života obyčejných lidí ve vesnickém kolchozu, takový, jaký byl, bez jakýchkoliv příkras a ideologických nánosů. Aby dosáhl daného účinku, angažoval pouze tři profesionální herce, jinak se natáčení zúčastnili typově různí obyvatelé jedné vesnice, kde probíhalo natáčení, kteří hráli v podstatě sami sebe, lépe řečeno – byli sami sebou. Končalovskij si hned zpočátku uvědomil, že je nemůže snímat na jednu kameru, protože pak se snažili „hrát“, kdežto on potřeboval, aby zůstali právě sami sebou. Rozhodl se proto natáčet na tři kamery. Film měl předem napsaný scénář, ale jeho věrohodnost zesílilo to, že vesničané v něm vyprávěli své vlastní životní historky, ať už z války, z návratu z tábora nucených prací apod. Hlavní představitelka Ija Savvina se s nimi dokázala natolik sžít, že vznikl neuvěřitelně homogenní snímek polodokumentárního charakteru, kde nelze prakticky rozeznat, kdo je herec a kdo neherec. Její výkon pak je naprosto strhující a zejména scéna, kdy rodí v písku kdesi mimo civilizaci, je až dechberoucí. Takový film samozřejmě předběhl výrazně tehdejší dobu a svou opravdovostí nebyl přijatelný pro oficiální místa, do distribuce tedy šel až po dvaceti letech za Gorbačovovy perestrojky, kdy vzbudil zasloužený obdiv a respekt nejen v SSSR, ale i v zahraničí. Škoda jen, že jeho novátorství nemohlo být doceněno už v době jeho vzniku. (18.05.2021)

Asja se pořád jen směje. Je mnohem hezčí, než Marfuška, která si ji zahrála v pokračování příběhu v Slepičce Rjabě. Film je ale úplně jiný, lyričtější, bez šklebu; dramaturgicky a vypravěčsky vlastně dost nesoustředěný, těká od zápletek jak z Fádního odpoledne přes sklizňové scény jak ze Slnka v sieti (vládne mu dost naplno SORELA - čekal jsem, že už mohli víc - asi vykoupení nestandardností ansámblu) až po záběry na krajinu jak ze Sibiriády. Nejsilnější jsou momenty "starého" Ruska - zpívající ženy, sama step. (20.09.2017)