Vedlejší role

Odosobnená, formálne minimalistická, naratívne roztrieštená štruktúra bez jasne ukotveného dramatického oblúka ako mozaika ľudských osudov v črepinách rozbitého zrkadla. Prvá polovica filmu je diváckym hľadaním, kde sledujeme decentralizovaný príbeh nie jednej, nie dvoch, ale hneď troch postáv, ktoré sú nevedomky (s výnimkou herca) súčasťou vzťahového trojuholníka. Nadväznosť deja je niekedy priama a jasná, inokedy ťažko identifikovateľná, prim hrajú postavy, významy, občasné paralely. Nejednotnosť hlavnej postavy, miesta a času dáva Egoyanovi priestor na pohrávanie sa s celistvosťou a častým symbolizmom. Druhá polovica filmu naberá miestami kontúry neskorších Lynchových filmom (mj. Lost Highway - scéna s komunikáciou cez kameru v kancelárii nadriadenej, vybrané pasáže zo záveru); stále však zostáva pri fyzickom a obrazovom symbolizme. Ona odosobnenosť spočíva v konaní postáv, ktorých emočný prejav je veľmi mierny a ktoré komunikujú prostredníctvom neosobných, chladných videohovorov. Ony "vedľajšie role" majú význam nielen pre pochopenie príbehu a motívov, sú zároveň charakteristikou celého súboru postáv vystupujúcich vo filme, ktoré zohrávajú podobne prehliadnuteľné vedľajšie role v reálnom živote - komparzový herec, pracujúci ako údržbár, chyžná, ktorá je doňho nešťastne zamilovaná, bezvýznamná filmová scenáristka, chlapík obsluhujúci videopožičovňu, ktorý okrem toho natáča svadby a oslavy najrôznejšieho typu... Absolútne nezaujímaví a bezvýznamní v neskutočne zaujímavom a inšpiratívnom filme. Film nie len na jedno pozretie, ktorý má čo ponúknuť a je v ňom čo hľadať. 85% (16.06.2014)

Videopožičovne plné filmov, chudé figuríny, chtivé pohľady, osemdesiatková hudba, sústredená, centrická kamera, melanchólia a Michael McManus s túžbou na niečo viac. K postavám sa však nedostávame úplne, ale len čiastočne, aj keď sú to nevšedné charaktery, trochu nudia a nedá sa s nimi identifikovať. Dramatický oblúk príbehu hlavného hrdinu navyše považujem za nevierohodný, hlavne v závere. Vizuálne občas veľmi lezú na nervy zábery na televízory a v nich prehrávané veci. Jazykové okienko: drop by. (04.01.2021)

Základním rysem "Speaking Parts" je komplexnost, mnohovrstevnatost a totální prošpikovanost interní i obecnou symbolikou. Což má svoje výhody a nevýhody - SP se dají vidět x-krát a pokaždé si v nich něco nového najdete. Opravdu je na co se dívat a nad čím se zamýšlet, ale Egoyan to divákovi ani v nejmenším neusnadňuje - což mě vede k té "rubové" straně mince - SP jsou naprosto, narcisisticky a nekompromisně do sebe zahleděný film (ovšem byla radost dostávat se mu pod kůži). (05.03.2006)

Už ani nevím kde jsem na tento film natrefil, ale s vidinou pořádného Lynchoidního mindfucku a přečtení poutavého popisu jsem se dostatečně nechal namlsat. To, co jsem začal žvýkat v ústech však mělo takovou hořkou pachuť a měl jsem co dělat, abych sousto pořádně rozkousal. Dlouho se mi nestalo, aby mě iritoval už samotný pohled na hlavní postavy a jejich hraní (hlavně Majk MekAnus). Co se týká Lynche, tak toho zde v takové míře ani nehledejte. Je tu pár scén, které ten nádech trochu evokují a už jsem si říkal, že mě to možná začne bavit, ale pak se to následujícími scénami spláchlo jako lejno do kanálu. Jedinný prvek, který se mi líbil, bylo ono prolínání dějových linií, kdy při střihu jakoby jste byli odtrženi od dramatu a napětí ve vás tak rostlo. To Atom Egoyan umí ve Vedlejší roli vybudovat parádně. Bohužel, zbytek stojí za vyližprdel. (21.02.2015)

Atom Egoyan je magor. Nejenom, že se vyžívá v příšerný depce (s čímž teda zase tak problém nemám), on nemá pro podporu atmosféry problém otočit ve filmu třeba desetkrát jednu debilní, ručně točenou scénu vlasatýho týpka (s čímž už teda problém mám). Výsledek je umělecká sračka, příběh divnejch lidí, kterej šel totálně mimo mě. A jestli se divíte, že jsem to dokoukal, tak musím dodat, že hlavně proto, že občas to bylo tak wtf, že se od toho nedokázaly odlepit oči. (01.07.2014)