Peníze

Poslední film Roberta Bressona je v určitých ohledech velice podobný poslednímu filmu Andreje Tarkovského. Oba se v závěru své tvorby věnují vztahu člověka a majetku. Konkrétněji člověku, který je majetkem spoutaný. A ani jeden z nich nevidí z tohoto otroctví jednoduchý únik. Tarkovského hrdina se sice na konci filmu od majetku osvobozuje (spálí vlastní dům), avšak posléze je odvezen do blázince. A Bressonův (anti)hrdina? Ten si prostě nedá říct. To, co zpočátku vypadá jako poměrně běžný případ podvodu za účelem obohacení se (padělání peněz), se na konci snímku zvrhává do zrůdných rozměrů. Jestliže totiž v úvodu chápeme motivaci postav k jejich činům, poslední čin je v tváří v tvář odpovědi na otázku „Proč jste to udělal? - Pro peníze.“ naprosto absurdní. Čímž se dostáváme k velmi promyšlené kauzální struktuře snímku. Z malého zla postupně roste větší a větší, další a další lidé k němu přispívají se svými malými podvody, až je nakonec neudržitelné. Ostatně se zlými skutky je to podobné jako s těmi dobrými. Jejich síla je vždy v maličkostech, v každodennosti – jen málokdo má možnost udělat jedním skutkem obrovské dobro, či obrovské zlo, nicméně každý může konat dobré věci po troškách a pokud to dělá dlouhodobě, nemění jen sebe, ale i okolí k lepšímu. Proto také Bresson ve filmu využil kontrast první a poslední třetiny – zatímco v první třetině jsme svědky série několika podvodů od několika lidí (které vedou k obecné nespravedlnosti), v poslední je nám prezentována žena, která ve své každodenní, nenápadné a obyčejné pomoci druhým „zkrášluje svět“. (20.10.2016)

Po shlédnutí tohto snímku na mě padla dost velká depka. První náhoda úplně změní život obyčejného Yvona a odstartuje smršť horších a ještě horších událostí. Když mu zemře dcerka a opustí jej manželka, ztratí poslední zábrany a zbytky zdravého rozumu. Od tohoto okamžiku už je definitivně všechno v hajzlu... (14.09.2014)

Jen Bresson dokázal natočit vyloupení banky či několikanásobnou vraždu tak, aby to v divákovi nevzbudilo absolutně žádné emoce. Jeho styl je strohý, bez hudby, bez zajímavě komponovaných záběrů. Většinu stopáže sledujeme jen lidi, jak někam jdou, popř. někde sedí a mlčí. Všechny násilné, agresivní, zajímavé a důležité scény se odehrávají mimo kameru a pro ni tak zbývá jen pohled na obličeje, chůzi či nalévání čaje. Například ve scéně, v níž je Yvon u soudu obviněn z padělání peněz by byla normální reakce, že se nespravedlivě souzený muž chce nějak bránit - aspoň něco řekne na svoji obhajobu. Ne tak u Bressona, kde ,,hrdina" nic neřekne, ve tváři se mu nic neobjeví, jen se jako mrtvola odplíží pryč (což je při režisérově oblibě v nehercích vlastně jediný herecký prostředek, co aktéři snímku používají). A k tomu všemu to převratné poselství, že peníze jsou špatné! Setkání s filmařem, kterému nerozumím. (25.08.2014)

Keď sa pozeráte na Bressonove filmy v poradí doby ich vzniku, tak si uvedomíte, že svet je čím ďalej materialistickejší a odcudzenejší a to aj napriek kritike spoločnosti v jeho filmoch z 50-tych a 60-tych rokov. Svet a atmosféra Peňazí je totiž tak bezútešná, ako boli akčné- americké kriminálky tej doby. Vo svete Kapsára by som možno žiť chcel, vo svete Yvona nie. Samozrejme je tento režisérsky pohľad umelecky skreslený, ale podľa vývoja civilizácie sa smerom naspäť k skutočným hodnotám neuberáme. Možno mi Bressonov minimalizmus vo farebnom ladení príliš nesedí a možno sa do nálady 80-tych rokov skutočne ani nehodí, myšlienky ale zostávajú stále silné. (24.06.2013)

Z mého úhlu pohledu podivné završení Bressonovy kariéry a zhmotnělý paradox toho, k čemu může vést tvrdohlavé lpění na jedné estetické premise. Jestliže Bresson tvrdil, že většina kinematografie pro něj představuje jen nasnímané divadlo, jeho vedení herců-modelů k topornému, odemocionalizovanému projevu ústí právě do podoby blízké špatnému divadlu. U sledování se mi také neodbytně vkrádalo na mysl, že geniální umělec nemusí vždy stvořit nadčasové, nestárnoucí a geniální dílo, což myslím platí jak pro samotný film, tak i pro Tolstého předlohu, která pro mě v této podobě představuje spíš unavenou moralitu víc než cokoli jiného. Banální příběh je navíc vyprávěn dost nelogicky, v níž první část není organicky spjata s druhou. Zatímco úvodní pasáž (přibližně půlhodinová) je strukturována jako koláž, v níž se mění aktéři a situovanost vyprávění se drží koloběhu falešných bankovek, zbytek filmu se už tvrdohlavě drží příběhu jednoho z tragických aktérů této výměny, poslíčka Yvona. Dvě hvězdy hlavně za skladebnou zručnost (po stránce kamery a střihu), která Bressona nezapře. (10.08.2014)