Reklama

Reklama

A co dále, Baltazare

  • Francie Au hasard Balthazar (více)
Trailer

Obsahy(1)

Strhující umělecké dílo Roberta Bressona, jednoho z nejuznávanějších režisérů v dějinách kinematografie. Osel Baltazar putuje od jednoho pána ke druhému. Někteří jsou laskaví, jiní krutí, ale všichni mají motivy, které zvíře nechápe. Baltazar vede podobný život jako jeho první majitelka Marie. Sužovaný osel musí projít skrz všechny lidské neřesti. Ačkoli je bezmocný, přijímá svůj osud s noblesou. Díky Bressonově nekonvenčnímu přístupu ke kompozici, zvuku a vyprávění se z tohoto prostého příběhu stává dojemné podobenství o čistotě a transcendenci. (Cinemax)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (75)

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Mám pocit, že – podobně jako ve filmu Deník venkovského faráře adaptoval román Georgese Bernanose – převedl Bresson ve snímku A co dále, Baltazare do filmové řeči poezii Francise Jammese. Z ní zde jako by vykrystalizoval příběh o čisté bytosti, která na své životní pouti zakouší s pokorou, nikoliv však beze vzdoru, všemožné rány. Film je až neuvěřitelně tichý, ne však mlčenlivý; mnoho sděluje v náznacích, jen obrazy, gesty. Touto tichostí spojenou s cudnou imaginací se současně celý příběh prohlubuje, dostává rysy metafyzického rozjímání nad světem a životem. Konfrontace osla a lidí dokonce nabývá podoby blízké cestě labyrintem světa za rájem srdce. Obzvláště silné je ve filmu napětí v časech: na jedné straně dětství, spojené s kouzelným, mélickým světem přírody, her a čisté víry, na druhé dospělost plně poskvrněná bezprostřední přítomností (zdařilé je například naznačení lhostejnosti umění a populární kultury k životu, jemuž jsou svědky, v obrazech malířů nezúčastněně jedoucích na klopýtajících oslech, resp. v zapojení populární hudby do tragických scén). Epilogem (a současně epitafem) filmu může být Jammesova prostá báseň Miluji oslíka… Pár veršů ukázkou: „Miluji oslíka, něžný je, / kol cesmín poklidně putuje. // Převáží slabě po silnici / i pytle nacpané pšenicí. // Má milá jej má za hlupce, / ač on vždy jenom básnit chce. // A neustále rozjímá / a oči sametové má. // Tvé srdce, dívko, není něžné / tak, jak je u oslíků běžné: // jímavý hledí na Boha, / blizoučko modrá obloha.“ ()

classic 

všechny recenze uživatele

Hlavná postava filmu - nie je človek, ten je vykreslený - trochu mimo, ľudské plemeno, je zobrazené v čiernych číslach, ľudia sú zlí, ktorým robí dobre, ubližovať druhým, ako som naznačil, hl. postava, je zviera, OSOL - menom : Baltazár, ktorý sa akurát, nachádza v centre diania, je obklopený - negatívnymi postavami, ktorí mu chcú iba zle, bijú ho, ponižujú ho, ubližujú mu, na akú - takú chvíľu, si nájde útočisko u dievčiny Márie, ktorá sa dá zlákať na zlé chodníčky, chlapcom Gérardom, ktorý nemá absolútne žiadny rozum, ťažko povedať, či má vôbec tu - niekto čistú hlavu, všetci sú tak negatívne naladení, že nakazia taktiež samotného človeka, ktorý sa na to pozerá, keď mu je ľúto osla, na ktorom si - zakomplexovaní jedinci - vylievajú zlosť, pričom si v tom dosť vyžívajú, majú z toho nekonečnú radosť, nie je ťažké uhádnuť, ako skončí toto - nevinne zviera... Je dôležité, aby sa každý nad týmto zvláštnym - UMELECKY - hodnotným filmom poriadne zamyslel, lebo ak nie, potom s Tebou - nie je niečo v poriadku... Náročný a zaťažkávajúci film, ktorý sledovať, je extrémne zložité, nie je na ňom - nič pozitívne, ukazuje ľudskú povahu, kam až dokáže zájsť... Sloboda zvierat by si s nimi dala rady ? ()

Reklama

Vitex 

všechny recenze uživatele

Pořád nevím, co napsat - už asi rok. Proto sem radši dám dva citáty. -------- Michael Haneke (rakouský režisér, mj. Zámek, Pianistka) : "Ten film vpadl do našeho semináře jako zbloudilá raketa ze vzdálené galaxie a rozdělil nás ve fanatické zastánce a zuřivé odpůrce. Provokující, cízí a překvapující, převrátil všechna zlatá pravidla konvenční kinematografie na obou stranách oceánu, ale stejně tak pravidla evropských uměleckých filmů a byl přesto až děsivě dokonalý ve své absolutní shodě obsahu a formy." ----------- Jean-Luc Godard : "Každý, kdo ho uvidí, bude velmi překvapen, protože tento film, to je svět - za půldruhé hodiny." ()

novoten 

všechny recenze uživatele

Symbolika lidských hříchů je tou nejsilnější i nejslabší stránkou balady o oslovi. Nepředvídatelně utahuje smyčku kolem titulního zvířecího hrdiny i jeho teskně smutné majitelky a kamarádky, zároveň se ale chtěným obrazům podřizuje tak bezvýhradně, že motivaci charakterů staví jen do hrubé osnovy a často i za hranu uvěřitelnosti. Navíc to není poprvé, kdy hlavní postava Bressonova příběhu většinu scén buď smutní nebo trpí a jakkoli jsem zastáncem toho, že se stejné téma dá zpracovat mnohokrát a přesto pokaždé jinak, v případě tohoto trýznivého námětu to vidím přesně opačně. Nejsilnější dojmy tak paradoxně zanechává záludný Gérard. Jeho představitel François Lafarge je bez přehánění hypnotický a je škoda, že se své první roli už v kariéře nepřiblížil. ()

Ghoulman 

všechny recenze uživatele

Zdrcující snímek, v němž každé gesto a skutek váží bezmála tunu a vše je vrženo na diváka (podobně jako na hřbet Baltazara) s nemilosrdnou vahou a silou. Vůbec v Bressonových filmech vystupuje do popředí jedno pravidlo, které se v jeho tvorbě prosazuje především od počátku šedesátých let. Ústředním motivem je velké zlo, avšak nahlížené vždy z pozice dobra. To však nezasahuje, nechává ději volný průběh – je vlastně dokonale bezmocné. Ať se již bavíme o Utrpení Johanky z Arku, Marie v Baltazarovi, či o extrémně krutém osudu Mušky. Hlavní postavy nejen, že zažívají velkou bolest, ale nakonec jí skoro bez výjimky podléhají. To nicméně neznamená, že by byl Bresson nějaký krutý sadista. Na poskvrnění něčeho čistého (povětšinou mladé dívky jako symbolu nevinnosti), ukazuje skutečnou zvrácenost a nebezpečí (mnohých aspektů) světa. Ve své nedůtklivé těžkomyslnosti a absolutní absenci humoru (v níž by si mohl potřást ruce třeba s Bachem, Kierkegaardem či s Andrejem Tarkovským), nechává tam, kde by jiní mávli rukou, doznívat lidské skutky v dalekosáhlých rezonancích a následcích. Každý čin má podle něho nesmazatelnou stopu v dějinách lidského života i světa a každý může vést ke svému „absolutního“ dovršení. Jestliže například nějaká postava příliš holduje alkoholu, je pravděpodobné, že v opilosti dříve nebo později nad sebou ztratí kontrolu a někomu ublíží. Tam, kde by jiní tvůrci viděli v rebelovi z Baltazara osvobozené mládí, tam Bresson upozorňuje na zničený život hlavní hrdinky - mladík si bere, aniž by vracel cokoliv zpět – avšak v autorových očích musí být vždy to, co je vzato, jinde navráceno – protože jinak bude to „něco“ chybět a způsobí bolest, pocit ztráty - jedním slovem vzniká zlo, které vždy klíčí v sobectví. A takto bychom mohli pokračovat dál a dál. Bressonovi filmy vlastně povyšují kauzalitu na tu opravdu nejzákladnější jednotku filmu a potažmo na princip fungování celého světa a to ve velmi nekompromisním duchu. Celkově je Bresson velmi podivný pavouk a výsostně originální autor. Je bytostně minimalistický/skromný a má zajímavě "roztříštěný" styl natáčení. Realitu zobrazuje po kouskách, natáčí většinou v detailech, bez ustavujících záběrů – takže mnohé jeho obrazy zpočátku nedávají smysl, nejsou příliš přehledné, není jasné ani místo, ani čas dění – časoprostor u něj krystalizuje pozvolna. Velmi nezvyklé a divácky nevděčné je i jeho vyhýbání se plynulé akci – tomuto napomáhá již herecký přednes, jež je v jeho filmech zpravidla škrobený a účelně nevýrazný. A když už se k nějaké té akci schyluje a není vyhnutí, Bresson ji prostě od-dramatizuje tím, že například do obrazu vůbec nevloží těžiště událostí – když například proti sobě vyjíždějí rytíři v turnaji v Lancelotovi od jezera, místo toho, aby nám Bresson ukázal v trysku koní rytíře padající na zem a rozlámaná kopí, jsme častěji svědky krále, který kouká s Gawainem ze strany na stranu jak "nevidění" rytíři bojují, či koňských nohou, které hrabou písek. Je vlastně skoro k neuvěření, že takto „kusý“ styl natáčení nejen, že dokáže diváka emocionálně zasáhnout (na mne jeho filmy působí většinou jako silná katarze), ale je také hodně zvláštní, že tato roztříštěnost "nezavazí" plynulé kauzalitě. Naopak - žádná věc, byť sebemenší, se zde neztrácí - každá je nakonec užita pro celkový význam díla. Vše výše řečeno je už samo o sobě hodně unikátní a vlastně z určitého hlediska také obdivuhodné. Neboť v umění, které je tak závislé na financování všemožných i nemožných organizací, je každé vítězství tvůrčí svobody nad obecnými konvencemi nebo zavděčení se divákům výhrou. A to nemluvím o důležitých etických otázkách, které z děl Bressona přímo čiší i jeho odvaze prezentovat vlastní stanovisko. Obojí (jak etické otázky, tak jasně vyjádřený autorův názor na svět) totiž v současných „artových“ snímcích až bolestně absentují. () (méně) (více)

Galerie (24)

Zajímavosti (8)

  • Mladičká neherečka v hlavní roli Anne Wiazemsky se později stala oceňovanou spisovatelkou. V knize Holčička (2007) vzpomíná právě na spolupráci s režisérem Bressonem. (Zdroj: FNŘ 2010) (hippyman)
  • Po natočení několika filmů s vězeňskou tematikou pomocí své teorie „čisté kinematografie“ Robert Bresson uvedl, že chce přejít na jiný styl filmové tvorby. Příběh byl inspirován knihou Fjodora Michaljoviče Dostojevského „Idiot“ a každá epizoda Baltazarova života představuje jeden ze sedmi smrtelných hříchů. Bresson později uvedl, že film byl „složen z mnoha linií, které se navzájem protínají“ a že Balthazar měl být symbolem křesťanské víry. Bresson produkoval film s pomocí Švédského filmového institutu. (classic)
  • Robert Bresson měl velmi rád zvířata a žádná ze scén ubližování Baltazarovi není reálná. Například pro scénu, kdy ho lidé z vesnice surové mlátí, byla použita maketa zadku osla. V poslední scéně pak samozřejmě Baltazar reálně neumírá, dostal pouze prášek na spaní. (Cimr)

Reklama

Reklama