Uomini semplici
Režie:
Hal HartleyScénář:
Hal HartleyKamera:
Michael SpillerHrají:
Robert John Burke, Bill Sage, Karen Sillas, Elina Löwensohn, Martin Donovan, Mark Chandler Bailey, Chris Cooke, Holly Marie Combs, Matt Malloy, Damian Young (více)Recenze (17)
Zlatá Palma - výběr ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $141,554║Tržby Celosvetovo $-║ ()
„Mám zlomené srdce.“ - „Kecy.“ - „Vážně!“ - „Co se stalo?“ - „Byl jsem potupen. Podveden. Zrazen ženou, kterou jsem miloval.“ - „Kdo to byl? Máma?“ Hodně ujeté! Hned zaujme „zvláštní“ humor, kdy váháte, zda to režisér myslí vážně, ale časem si zvyknete a bavíte se. Dokonale ho vystihuje např. „tancování“, kdy se smějete, nechápete, co se děje, a těšíte se na další porci divností. Mezitím si užíváte vybroušené, absurdní dialogy a postavy, které asi „soutěží“ o titul nejvtipnějšího pošuka. Zaujme např. majitelka baru (se smůlou na zločince), emocionální porcovač-„superhledač“ čísel, pumpař-rockový kytarista učící se francouzsky (aby sbalil…ehm, Italku), neurotická epileptička s „mimózním“ pohledem, psychotický, nebezpečný, ale určitě ne naštvaný exmanžel (!), filozofující šerif se vztahovými problémy („Proč jsou na světě ženy?!“) či totální magor Ned („Nic neexistuje, jen potíže a touha!“). Od režiséra chci časem vidět i nějaký další film, tomuhle dám solidní 4*. „Byl jsem zamilovaný.“ - „Nebyl jsi zamilovaný. Myslel jsi ptákem.“ - „Jaký je v tom rozdíl?“ ()
Ještě před filmem AMATEUR další Harlteyho kvazižánrovka (motiv úniku před zákonem), která ve výsledku působí jako celkem zbytečný mix nezávislé výpovědi a céčkového thrileru, a navíc autora odvádí od toho, co umí nejlépe – od dialogy tažených hádanek prostého amerického života (viz TRUST, VĚČNÁ TOUHA, KNIHA ŽIVOTA). ()
Nehýbejte se. Děj je ohraničený touhle jednou větou z obou stran a někde uprostřed je kulečníkové plátno s nepřehledně rozstřelenými koulemi a jeden rozbolavělý, na duši potlučený bratr říká druhému, že když do nich nebude šťouchat, tak samy se hýbat nebudou. A o nepředvídatelnosti tvrdých šťouchanců a potlučenosti udivených, ale žalostně i komicky si zvykajících duší, které nemohou přijít na to, jak si v tom natažení na skřipci mezi touhami a trabli odpočinout, to celé je. *** Od prvního do posledního jsou to všechno jednoduší lidé; každý má svoji geometricky prostou logiku, svá přímá, instantní řešení, své bolestivé reakce na poslední životní šťouch; ovšem situace jsou už řádně zamotané, koule-duše zjizvené a popraskané a vy nikdy, za boha, nevíte, jaké všechny síly, poškrábané a zprohýbané plochy hrají v kterém okamžiku roli, do čeho jste to svojí přidělenou rychlostí vlítli a z jakého popudu kdo co v příští chvíli řekne nebo udělá, ale pokaždé vám to vyrazí dech a jakoby mimochodem kolem střetu vykvetou kouzelné ornamenty point o veselé bídě života. *** A každý z těch lidí bude mít po některém zvlášť bolavém šťouchu nebo rozstřelu ty svoje chvilky, kdy soustředěný do sebe, s rozostřeným pohledem, zapátrá v nitru posté uskřinutém tím nevlídným, zrádným, nepochopitelným světem kolizí s druhými, a bude znít, jako by vykuckal Šalomounovo hovno, jako by recitoval breviář vyšinutého kazatele. *** A nedá se to zastavit, dokud se člověk nechá pošťuchovat do střetů a dovolí, aby se moment síly skrz něj v úhlových vzdálenostech přenášel dál na druhé, dokud bude pokračovatelem bolesti z nárazů. Dokud se například nepřestane hýbat a nespočine tlaku a tahu navzdory. Proto se také závěrečné "Nehýbejte se" má k tomu úvodnímu živototvárnému (gangsterskému, rozstřelovacímu) právě opačně, je redundantním, umrtvujícím příkazem policisty, bezvýznamným šťouchem s křížkem po funuse, zaznívajícím ve chvíli, kdy černá osmička už sama našla svůj klid. *** Simple Men představují ničemu nepodobný, bravurně zvládnutý majstrštyk, kde jednotliviny jako hudba, kamera, obraz, zvuk, herectví, střih, scénář... jsou brilantně zorchestrované složky sžíravě vtipných, empatií a soucitem podložených, absurdně zinscenovaných a přitom dokonale srozumitelných životních karambolů. *~ ()
Skoro perfektní a skoro dokonalé. Přesně ten typ filmů, které mám tak rád. Od Hala zatím první a je otázkou, jestli jeho další vůbec seženu. Jde to velmi ztuha, ale neváhám, tahle brilantní, černá komedie mě navnadila víc, než dost. ()
Hartleyho dar postaviť text na brisknosti dokonale funguje hodinu, príchodom otca na scénu sa príbeh (i dialógy) zamotávajú, čím sa film stráca v autorskej šedi tak nechcenej u podobne talentovaného autora. Škoda. Menej vie byť viac. ()
Některé dialogy a situace jsou skutečně vtipné, Robert John Burke má určité charisma a taneční scéna je tak divně groteskní, že to má jisté kouzlo, ale jinak film trpí všemi neduhy americké nezávislé scény, včetně rozvleklosti děje, nepříliš zdařilým mixem žánrů a odstupu, který mi brání vžít se do vnitřního světa postav. Uznávám ovšem, že je to můj první film od Hala Hartleye, takže mi možná něco podstatného uniká. ()
Dle mého názoru jedna z nejlepších věcí od Hala Hartleyho. Film, který jsem viděl x-krát, podroboval ho rozsáhlým analýzám a přesto každé nové shlédnutí znamenalo vidět jiný film. Zdá se mi, že zde jsou jeho charakteristické trademarky, nesejmutelný autorský dotek transformující realitu v umění Hartleyovského vesmíru, nejpřítomnější. Naprostá unikátnost zde na sebe bere podobu banálního příběhu dvou bratrů, kteří společně pátrají po svém otci a zároveň unikají před zákonem, nebo ve skutečnosti hledají sami sebe? Tahleta cesta je samozřejmě lemovaná spoustou prazvláštních charakterů, fascinujících "filozofofických" dialogů, umělých hereckých výkonů, manipulativní hudby, absurdních scén a hlášek, které se dají citovat... :) Nepřekvapí mě, že pro někoho je to od pohledu špatný film. Pro mě je to film tvůrce, jehož většinu věcí jsem viděl a nepřestávám jím být fascinován. Je velmi obtížné definovat to geniální, co mě vždy tak zasáhne, ale s jistotou mohu říct, že zde to nacházím. ()
ocenenia : MFF Cannes 1992 - Nominácia na 1. cenu ()
Předem upozorňuji, že jméno Hal Hartley mi nic neříká, takže nejsem s to hodnotit film v rámci nějakého širšího kontextu, ale domnívám se, že pro ohodnocení diváckého zážitku je znalost práce netřeba. Simple Men je pro mne nudnou pseudointelektuální taškařicí, která nemá ani jednu z nazačených stránek pojetí dotaženu do konce. Nejdříve vše vypadá jako jakási strnulá zrychleně odvyprávěná gangsterka (přepadení obchodu s počítači), postavy hrají jako roboti, dialogy jsou šroubované, kamera a nasvícení ryze amatérské (Je faktem, že podivné užití kamery a přepáleného světla se prolíná celým filmem, ale nejse s to říci, zda to byl záměr, či neschopnost filmového štábu, osobně bych se, s ohledem na některé vyvedené záběry, klonil k tomu druhému.) V druhé, dle mého naprosto zbytečné časti, alespoň pro děj, dojde ke krádeži motocyklu, k líbací scéně mezi policistou a jeptiškou a k několika zábavným, ač naprosto nepodstatným dialogům. Třetí část, odehrávající se na farmě, je nejdelší, nejudnější a navíc, vyjma drobností, je natočena zcela konvenčně. A já se ptám proč? Proč z filmu dělat takovýto nefungující mišmaš, který nezachrání ani některé, poměrně vtipné promluvy? Není to ani experiment ani klasika, ani romantika ani thriller, ani komedie ani drama. Je to neuvěřitelně se vlekoucí nuda s několika světlými záblesky, které však temný tunel neosvítí. ()
Potěšili mě Yo La Tengo v soundtracku, ten kratičký úryvek z Always Something k tanci byl moc pěkný. ()
Hartley je jistě velmi inteligentní člověk, ale tohle prostě nefunguje. Místy je to vtipné, místy si to pěkně pohrává s paradigmaty (proboha, já už mluvím, jak postavy z toho filmu, je to nakažlivé!) a žánry, ale to je tak všechno. Pár výborných scén neobhájí tu bohapustou skoro dvouhodinou okecávačku. ()
V tomto filme je presne to, čo sa mi páčilo na predchádzajúcich 3 filmoch Hala Hartleyho. Opakujúce sa repliky v dialógoch sú skrátka vtipné. Plus pre mňa úžasná tanečná scéna na "Kool Thing" od Sonic Youth (aj keď tá skutočne nemusí sadnúť každému) ()
Toto Kaurismäki lepšie robí. ()
Další z Hartleyho filmů s ústředním tématem pošramocených vztahů a kontrastu "krize" a "touhy". Simple Man má jednoduchý, mnohokrát zpracovaný příběh. Hlavním tahákem ale bezesporu jsou brilantní dialogy s filosofujícím nádechem, podmanivá hudba či mnou vždy tak "obdivované" kapku bláznivé, bezprostřední a hlavně zábavné a vtipné postavy. A to že chvílemi kamera, střih či obraz vypadají poněkud nejistě a hlavní herci někdy až zázračně neherecky jsem nevnímal, nehledě na to, že film byl natočen ve velmi skromném rozpočtu mi jednoduše přišlo, že to tam patří a značnou měrou napomáhá výsledné kvalitě. ()