Pí

Konečne chápem prečo sú všetci z Aronofskeho mimo. Prvé čo musím povedať, že myšlienkovo tento film nie je ničím novátorský a deduško Pythagoras zo Samu mi to určite dosvedčí. Aronofsky tu dosť mystifikuje štýlom Da Vinciho kódu, čo mne osobne dosť vadí, ale túto maličkosť prevalcuje originalita formy a (zase to používam v súvislosti s Aronofskym) invenčnosť réžie. Trochu mi vadí zistenie, že "sypacie scény" sú robené presne v štýle neskoršieho Requiem, čo môže budiť dojem že sa pán režisér trochu vykráda. Nahradí to ale výborná kamera, strih a hlavne soundtrack, lebo také elektronické orgie som už dávno nepočul. Skutočne to ale Aronofsky odpálil až v Requiem for a dream. 8/10 (30.10.2005)

3,141592... A to nám učitelka ve škole tvrdila, že matematika je zábava - jak dokazuje Aronofsky v této stylizované jízdě, tak lhala, jelikož matika je těžké psycho. Hodně Lynchovský snímek a ať již se trefí do vašeho vkusu či ne, tak ve vás rozhodně zanechá silný dojem. Především díky výjimečně navozené atmosféře paranoii (či jak to pojmenovat). Divácký zážitek sice není až tak intenzivní po celou stopáž, ale v hlavě vám bude Pi strašit hodně dlouho. Asi tak dlouho, jako by vám trvalo říci celé znění Ludolfova čísla. (23.07.2006)

Je vidět, že číslo Π nenechá nejednoho matematikáře spát a nejen je. Ať už je to první velký film Darrena Aronofskeho, který si ho i sám napsal nebo důvod hlavní postavy Maxe Cohena objevit neobjevitelné. Značná část filmu byla víceméně odborná a já jako ne příšli matematicky nadaný jedinec spíš sledoval, co s ním provede skutečnost, že právě on může odtajnit tajnou šifru a otevřít světu neskutečné možnosti, což byl podle mě režisérův účel. Natočené je to na černobílou kameru, čemuž se ani nedivím. Ze samotného života Maxe se příliš pozitiv neobjeví, i když se lidi kolem snaží pro něj něco udělat. Atmosféra tím získá větší spád. Nakonec můžu dodat jen fakt, že co Darren Aronofsky umí tak, že fantasticky zkloubí do sebe depresivní až takřka smrtící stavy s agresivním hudebním podtextem. To jsme také nakonec viděl v Rekviemu za sen. --- Matematici by měli balancovat na hraně. (24.08.2007)

Pi, jakožto první známější film D. Aronofského hned zpočátku vyznačil styl jeho filmařiny, jenž se vyznačuje nevšedími záběry, halucinogeními zvuky, prolínáním představ a skutečnosti a hrátkami s diváckou psychikou a emocemi. Je to efektní i efektivní, scény jsou šokující, ale stále dobře stravitelné (na rozdíl od Tetsuo), úspěšně diváka vtahují dovnitř a podrhují onu temnou záhadnost příběhu. Co se však toho týče, tak Pi nenabírá nějakých vysokých filozofických otáček, je to "pouze" vděčný příběh o asociálním matematikovi, který se matematikům bude líbit, protože konečně ve filmu uvidí něco, co se učili a všechny ostatní to omámí, protože tomu nerozumí a vědecká matematika je pro ně mysteriózní sama o sobě. Tudíž je to, jak se říká, win/win. A závěr také zklamal, žádné chytré rozuzlení se nekonalo a protože Aronofskému došly racionální argumenty, vytasil na mě iracionální a otravné náboženství. Lepší 3* za kvalitní filmařinu po "řemeslné" stránce. 7/10 (09.08.2008)

Takhle nějak by vypadalo Foucaultovo kyvadlo, kdyby ho zadaptoval David Lynch. Halucinogenní podivnost natočená černobílou zrnitou kamerou, okořeněná vynikající hudbou (či spíče zvuky) a symbolický příběh o Božím Jménu a teorii čísel. Aronofskyho tvorbu budu odteď bedlivě sledovat (líbilo se mi to víc než Requiem for a Dream, a to matematika nikdy nebyla moje parketa:) (03.02.2004)