Pí

V černobílém režijním (zjevně nízkorozpočtovém) debutu Darrena Aronofskyho už se dá vystopovat jeho nezaměnitelný režijní a tvůrčí rukopis - posedlost silou a magií obrazu, vizuálního soustředění a maximálního využití síly filmového média (nejdotaženěji ve Fontáně, kde je estetický a vizuální rozměr dominující složkou, Requiem za sen ve své estetice videoklipové MTv odráží fenomén opojení televizí 80. let atd.), k čemuž Aronofsky vhodně zvolil černobílý obraz, řada záběrů je pak doslova sugestivní a ještě podtrhují celkovou depresivitu snímku (která je ale, vyjma Fontány, stěžejní a dominantní významovou složkou). Nezaměnitelné je i formální stránka jeho filmů - kupříkladu skladba záběrů, kde často převažuje detail, určující (a nejvíce odkazující k pozdějšímu Requiem za sen) jsou střihové sekvence, kde je cyklicky v rychlém střihu seřazeno několik (makro)detailů za sebou - zvyšuje to expresi a jakousi neurotičnost snímku... (podtrhující poruchy vědomí - drogy, omamné látky, halucinace...) Osobitá je též práce s kamerou i zvukem, nejmarkantnější je ale významová složka jeho filmů (scénáře si píše sám) - nevím, jestli je Pí možné označit přímo za sci-fi (stejně jako jeho pozdější filmy - Fontánu?), ale zdá se mi, že tohle je spíše podobenství o současném světě, než vize toho budoucího. Aronofsky rád šifruje a používá ke sdělování informací metaforického kódu - co chce však sdělit v Pí (za předpokladu, že tenhle film není určen jen silně nadprůměrným až výjimečným matematikům, čemuž nevěřím...)? Co třeba metafora babylonské věže, kdy k zamezení vstupu do božího království Bůh zmátl jazyky, aby nebylo možno ji dostavit? Možná že absolutní vzorec je možné zjistit, ale je dobré dojít až k téhle podstatě? Podobné filmy: Vynález, Requiem za sen, Mazací hlava (26.05.2009)

Už ve své prvotině ukazuje Aronofsky svou zálibu ve stresování diváka, kterou krátce pohřbil v impotentním Requiem za sen a později dotáhl téměř k dokonalosti v Černé labuti. Rozklad osobnosti je pro něj zjevně velkým lákadlem; posedlý matematik Max Cohen je až groteskní postavičkou, jejíhož číselného démona umocňuje neútulná počítačová kobka s celým stádem zámků na dveřích a zjevná paranoia (černobílá kamera a rozhopsaný minimalistický obraz tentokrát plní účel beze zbytku, byť ke konci už tvůrcům poněkud ujížděla ruka). Slušná magořina. (03.01.2011)

I přes velmi střídmou stopáž šlo tohle únavné pseudo-vědecké bádání docela mimo mě. Mám rád experimentování na celuloidovém pásu, nicméně tuhle depresivní jízdu jsem si i přes dokonalý střih, kameru i zvuk moc neužil. Protože mi toho v tomhle ději-neději chybělo až strašně moc. Nezaměnitelný režijní a tvůrčí rukopis už ale měl Aronofsky tenkrát, nadání přenášet depresi na druhé jakbysmet. Mě ale do svého světa tentokrát vtáhnout tak úplně nedokázal. (07.09.2011)

Mé třetí setkání s mistrem Aronofskym dopadlo potřetí stejně. Neustále mi otráveně padala hlava, ačkoli jsem se před počátkem projekce cítil čilý, ale příjemného spánku mi opět nebylo dopřáno. Účelně nasazená nervní hudba mně vždy probudila do pomateného citování stále stejných frází ze stále stejně zrnité obrazovky. Hru s čísly jsem vždy považoval za zábavu, ale po zhlédnutí tohoto snímku na chvíli raději nebudu řešit ani sudoku na záchodě, aby se mi v palici taky něco nepřeházelo. (19.04.2010)

Dosť depresívny snímok, skôr pre náročnejšieho diváka.Aronofského debut je po všetkých stránkach zaujímavý film, ku ktorému napísal aj scenár. Kolotoč, ktorý v hlave nesie posadnutý matematik roztočí aj vaše kolieska, pretože režisér si dal na atmosfére záležať. Zrnitým, čiernobielym obrazom diváka strhne a s podporou kvalitnej dráždivej techno hudby dokážete miestami zdieľať jeho utrpenie. Pri posadnutí nejakým číslom, v tomto prípade 216, naňho môžete natrafiť alebo podvedome hľadať kdekoľvek, to však ešte neznamená nejakú súvislosť...Všetko sa dá vyjadriť pomocou čísel. Matematika je všade...80%. (19.02.2009)