Popelčin komplex

"Láska - všichni si ji zasloužíme, ale nikdo ji nedostane za odměnu. Láska není za zásluhy." "Tati máš mě rád? "O samozřejmostech se nemluví." (Láska je povinná.) " Rodiče nám ubližujou, protože jsou nejblíž. Oni jsou jenom lidi. Samozřejmě, že opakujou chyby svejch rodičů. Existuje jediný způsob, jak zlepšit lidstvo. A to je, že jsme lepší než rodiče." "JEDINÝ, PŘES CO TĚ NĚKDO MŮŽE OVLÁDAT, JSOU POCITY VINY." "Máme-li obstát v té vichřici životní, musíme být schopní to ze sebe dostat a nedržet tu image pořád. Jako že obcházím náměstí, jsem v pořádku, jsem statečná a všechno vydržím!" "Šťastné děti jsou ty, které mají šťastné matky!" "ODPUŠTĚNÍ znamená pouštím se svého práva na pomstu." Jsou tři základní bytosti, kterým je třeba odpustit. Odpouštím své matce, odpouštím svému otci a odpouštím sama sobě." "Odpouštění sobě je největší a nejdelší práce. Protože jsem se sama musela zbavit viny." Zajímavá terapie, kterou si každý může počas dokumentu udělat. Spousty důležitých a hlubokých myšlenek a mouder. Dobře vybrané představitelky. Jsou schopny sebereflexe. Některé jsou víc realistické, některé zůstaly popelkami.... Paní Berková byla, troufám si říct, geniální. Škoda, že odešla dost brzy. Dokument je určen pro všechny, i když to vypadá, že je pouze pro ženy. Velmi hodnotné, autentické, občas i vtipné, i když to má své mouchy dávám 5. Výborná práce paní Berková a Sommerová! POZN. Je to dost psychicky náročné, doporučuji to pouštět pouze až jste v dobrém rozpoložení a máte hodně zpracováno. Případně jste silné osobnosti. Další tip - pouštět naněkolikrát. (08.02.2019)

Sommerová je vynikající dokumentaristka, kam se na její talent hrabou současní čeští tvůrci hranýho filmu, Hřebejk, Nellis a a spol. Sommerová je úplně jiná liga, a sice první liga. -Ovšem vadí mi ale její ochota jít na/za hranu citovýho vydírání (např. nevím, je-li nutný točit v dokumentu plačícího člověka). Je to útočení na první signální sui generis, z estetickýho hlediska je to problém. Druhým, o něco menším problémem, je totální emocionalita jejího stylu, zejména pokud jde o ty feministicko-citový témata. Bodlo by trochu víc chladnějšího, objektivnějšího odstupu. Chybí tam ironie, sarkasmus, je to taková citová totálka. - Místo těch protagonistek by tam mohlo sedět pět chlapů a vést naprosto přesné zrcadlové řeči o neporozumění, zklamání a utrpení pramenícím z koexistence s opačným pohlavím. Ten Sommerové feminismus je, mám pocit, takový zahořklý, je v něm bohužel trochu i resentiment, žlučovitost, z čehož nic dobrýho vzejít nemůže. - V tomto světě, slzavém údolí (nebo - dle Ladislava Klímy - údolí hoven, pokud to někomu vyhovuje líp) trpí ženský i chlapi, chlapi možná dokonce víc. Utrpení je dominantním rysem tohoto života, jak pravil velký Buddha. - Ty protagonistky, nebo ženy obecně, dělají tu chybu, že si příliš mnoho slibují od lásky a vztahů. Zklamání je potom nevyhnutelný, neboť jiný člověk nebude nikdy dělat přesně to, co já si představuji. Nota bene v rodině, tomto hnízdě iracionálních afektů. Ženy mají pudové, podvědomé přesvědčení, že budou-li mít "milující rodinu", dosáhnou štěstí, což je ale hluboký omyl. - "Láska je iluze sloužící k zachování druhu" (Schopenhauer) - ten dokument je dokonalou ilustrací tohoto citátu. - Cesta musí vést zvládáním afektů (tj. pocitů zklamání, frustrace, lásky, nenávisti atd., toho iracionálního v nás), je třeba dostat je pod tvrdou kontrolu vůle, jinudy cesta nevede. Představa, že to s nimi nějak skoulím, je naivní. (18.12.2018)

Škoda lásky, která padne vedle. (Je jak je.) (05.12.2013)

Odpustit není souhlasit, odpustit je vzdát se svého práva na pomstu. Je třeba odpustit třem bytostem vašeho života. Odpouštím své matce. Odpouštím svému otci.Odpouštím sama sobě... (27.09.2019)

Tenhle film mne trochu rozčílil. Pět intelektuálek si stěžuje na to, jak jsou muži nepoužitelní, neschopní a nesnesitelní a jak jsou ženy diskriminované. Spisovatelka, režisérka, novinářka, psycholožka, umělkyně. Nic proti ženám těchto kvalit. Velmi si jejich práce vážím. Ale jejich soukromé příběhy, rodinné a osobní problémy, nejsou typické pro drtivou většinu žen. Kdyby se kterákoli z aktérek filmu vdala, vykonávala všední povolání kadeřnice, prodavačky, účetní nebo učitelky a měla děti a manžela, byla by nejspíše šťastná. Kdyby si vybrala nevhodného životního partnera (VŽDY si vybírá žena - to je dáno přírodou), možná by také byla nešťastná. To ale není apriori vina neschopných a nemožných mužů. Pro intelektuálky podobné těm z filmu je nalezení vhodného životního partnera mnohem složitější. Každopádně plakaly na špatném hrobě. Typické jsou obzvláště dvě z nich. Spisovatelka Alexandra Berková vyrostla v rodině studené, sobecké, afektované, intelektuální novinářky a dirigenta symfonického orchestru, ze které si do života přinesla nepřekonatelnou zatrpklost. Novinářka a šéfredaktorka rómských novin Romano nevo ľil, Denisa Havrľová - „Novinárka, ktorá otvorene priznáva, že začína pochybovať o zmysle svojej práce, aj o tom, či si za svoju situáciu nemôžu predovšetkým Rómovia sami. ... aj preto je dnes jej život jedno veľké prázdno.“ Jsem si jist, že kdyby tato velmi sympatická mladá žena ve svých čtyřiceti letech nežila sama jako kůl v plotě, nýbrž měla životního partnera, utírala dětem prdelky a starala se o manžela, rodinu a oheň v domácím krbu, byla by šťastná. Po přečtení těchto řádků mne - nechutného mača, feministky rozcupují na kousky. Nejsem mačo. Jsem přesvědčen, že emancipace ženy spočívá především na právu BÝT ŽENOU, nikoli v právu podobat se mužům. (14.12.2013)