Wataši no otoko

Tvrdý snímek o dvou živořících duších, které se našly a chtěly žít jen v jejich světě. To se jim také dařilo, dokud realita nenabourala jejich idylku. Není to snímek na klidné nedělní odpoledne, není na odpočívání, ale na usilovné koukání a vnímání těch dvou. Bohužel mě občas rozčilovala kamera, což je opravdu škoda u snímku, kde se moc nemluví, kde je vše říkáno především obrazy či hudbou. Přiznám se ale, že při pohledu na zamrzlé moře mi byla zima. Titulky. (05.05.2015)

Nabokovské drama o nečekaném, ale o to intenzivnějším, vztahu osiřelé Hany a jejího adoptivního otce. Kumakiri se kontroverzní látky zhostil s citem, místo snahy šokovat volí pomalé odkrývání třinácté komnaty a nechává veškerá morální dilemata a hodnocení na divácích. Můj muž je tak dílem nečekaně intimním a otevřeným. Příběh lze rozdělit do tří rozdílných částí. V té první malá Hana bloudí polní nemocnicí, v náručí nese lahev s vodou a je zcela opuštěná. Obrazová stránka je temná, neostrá, kamera dokumentárně sleduje dění v detailech nebo s odstupem putuje za Hanou. Pojetí má sice zvyšovat věrohodnost a vyvolávat v divácích úzkostné stavy, nicméně scény jako je dívčino putování mezi zakrytými mrtvolami působí trochu nuceně a neuvěřitelně. Druhá část je kamerově poetičtější, vizuálně se jedná o pastvu pro oči. Všudepřítomný sníh, po hustém moři se posouvající kry přesně vystihují komplikovanou a drsnou idyličnost vztahu mezi hlavními protagonisty. Aneb opravdu je to idylka? Na čem je tento vztah vlastně vystavěn? Tokijský závěr pak eliminuje bílou, získává spíše odstíny sépiové a my máme možnost nahlédnout do Džungova nového pokoje, který je plný odpadků vystihující jeho chřadnutí a propadání se do sebe samého. Kumakiri tedy od začátku ví, co a jak chce vyprávět. Místo vysvětlování naznačuje, hojně využívá symboliku a nechává životy na plátně prostě plynout. I proto stojí tento příběh za zhlédnutí. (13.05.2015)

Rodinné drama natvrdo skřížené s romantikou je především ostrá psychologická sonda propírajícím tabu o kterém se nemluví ani v neslušných rodinách. Špičkové výkony obou hlavních představitelů spolehlivě nesou celý film. Fumi Nikaidô obzvlášť vyniká. I ty nejvypečenější scény jsou natočeny s poutavou elegancí a režisér Kazuyoshi Kumakiri opět dokazuje, že tento typ plíživě úderných snímků umí na výbornou. 9/10 (06.05.2015)

Po filmárskej stránke perfektne odvedená robota. Vizuál je naozaj podmanivý a často využíva symboliku, ktorá tu nahrádza slová. Samotný príbeh je ťažký a nejedná sa o ľahké pozeranie, avšak nemoralizuje a necháva priestor divákovi. Pre mňa obrovským negatívom je jeden z hlavných charakterov, Hana. Sústavne mi kazila dojem z filmu a často aj štvala. Naopak Tadanobu Asano, jeho charakter a jeho hranie boli naprosto úžasné. Mimo Hany by to bolo možno aj na plný počet, čo ma úprimne mrzí. (15.10.2015)

Typická poetika z Japonska, která je místy těžce stravitelná, ale ve výsledku fakt strhující, jak jen může být. Horší je, že je jejich vztah poměrně nevyrovnaný, nepříliš prohloubený. Vše, co vidíme, je jen pouhá vášeň a zoufalství, s čímž oba rozhodně nepočítali. A to žili na odlehlém ostrově, ponořeném do krutého mrazivého sevření, kde se nevyplácí chodit na pohyblivé kry v moři. Morální dilema je nasnadě, dělali něco nepatřičného? Vymykalo se to slušným mravům? V kontextu začátku snímku, stejně jako toho, že žili dlouho sami, to byl zcela předpokládaný vývoj. A zda jej ustáli a za jakou cenu? To je jistě na posouzení názoru diváka. Já oceňuji kameru, pojetí všech scén i tu občasnou nepřehlednost. Kdo je jaká postava, jak plyne čas, kdy to zrovna je, kolik uběhlo. Ono se v tom dá orientovat zcela v pohodě. Doba trvání umožňuje dát dostatečný prostor tomu málu postav, co se objeví na scéně. Nechybí i snové sekvence, poplatné faktu, v jakém poblouznění mysli a pocitů momentálně jsou. Zakončení je pochopitelné, nemohlo to trvat do nekonečna. (11.08.2020)