Reklama

Reklama

Sbohem, můj sladký domove

  • Francie Adieu, plancher des vaches ! (více)

Recenze (8)

JitkaCardova 

všechny recenze uživatele

Tresť nejživotnější filmovosti, v jejímž těle kolují třeskuté nápady, bujaře rozváděné z hlavních tepen a ztišeně pronikající až do nejjemnějších vlásečnic... – ptáci a psi, bizarní dopravní prostředky, moderní a klasický design, zatahování závěsů, přelézání plotů a zdí, převleky, víno, kalvádos, pivo, staré i mladé ženy, muži, zpěvy, kavárny, žebráci... – francouzština, polština, němčina, italština, ruština... – podvody, čachry, triky, spiklenectví, vlídnosti, chuti a nechuti, pozornosti i nevšímavost, žerty i krutosti (jen „lásky“ ne, láska je ve filmu všudypřítomná jako vzduch, nenucená láska k životu, ve své jediné pravé podobě, a postavy mezi sebou zkrátka prožívají buď upřímná a nesobecká přátelství, nebo se všelijak humorně využívají a podvádějí, aniž by si to zazlívaly, a „lásku“ na sebe nevytahují) – kypící jak v proudu městského života, tak i mezi umně propletenými pravidly vysoké aristokracie a byznysu, přičemž obě oblasti jsou jako dvě dobře pracující plíce provázaného organismu, nasávající i vydechující jednotné ovzduší a vzájemně propojené tisíci chemickými procesy... ***** Fantasticky vynalézavý, hravý střih, sklad a návaznost scén, kouzlení se zvukem, svižnost a temperament, ušlechtilost, noblesa, nadhled a až hudební plynulost, s níž do sebe všechno to nečekané a okouzlující rejdění zapadá... ta úsměvná orchestrace, nad níž se vznáší opar laskavosti (mocně podtrhovaný podvratnými hudebními podkresy), s níž všichni, žebráci i zazobanci, děti a zvířata, umělci, zloději i úkladní vrazi přijímají zákruty života, dary i boly, míjení i střetávání, nezadržitelné spění, i schystané pasti, včetně těch, které sami nastražili a jež za nimi zaklaply, jako by nutně upomínala na o generaci staršího kouzelníka Jacquese Tatiho (oni se ostatně oba pánové v mnohém podobají), ale tenhle film se nezastavuje u postihnutí koloběhu a ruchu a není nostalgický, ani tak černobílý – je hlubší a ještě rozmáchlejší – není tu žádná figurka v protikladu, všichni jsou ústrojně zapojení, hbitě reagují na změny prostředí a chápou, že nemá smysl ničeho litovat... A pak, po třech čtvrtích, následuje cézura, asi dvouletá přerývka, odmlka, děj poposkočí a my sledujeme všechno v časovém posunu, rychle a výživně se v posunuté fázi rozehrávají proměněné leitmotivy, dourčujeme si, ne co se s kým za tu dobu stalo, to už zůstane navždy nepolapitelné, ale kdo se v jaké situaci aktuálně nachází a jak se změnila doba, a znovu se s navrátilcem napojujeme, plynule a střemhlav naskakujeme do dění, které jako když délkou svého toku bohatnoucí řeka tuší finále, spěje čím dál nosnější a napjatější ke svému obzoru – a pak se náhle rozlije do delty nesmírného uvolnění – a tak i film a příběhy v něm kamsi dospějí a v životě několika postav se rozhostí – ve stejnou chvíli a jen na okamžik – výsostný klid. Než, jak tušíme, celé to kolotání začne pro každého z nich nanovo, v nových souvislostech, střetech i míjeních, po další cézuře... situacím se uniknout nedá, to je život – ačkoli pro ty dva starce na moři, jedním z nichž je režisér osobně, to možná neplatí! :) – a každopádně, to objevené vědomí smírné hloubky a rozlehlosti, oceánu i výšin klidu, ta znalost uvolnění, už budou v každém příštím spění a životním proudění těch několika, kdo k tomu dozráli, uloženy navždycky. ***** Film v mnohém přesahuje můj netrpělivý komentář, jímž si ho chci jen zaznačit, patří k těm nejpůsobivějším filmovým opusům, které se podjaly zachytit přirozenou lásku k nevšedně všednímu životu. () (méně) (více)

Reklama

garmon 

všechny recenze uživatele

Díval jsem se na tohoto Ioselianiho jak zhypnotizovaný. Po prvních dvaceti minutách bylo jasné, že se tu odvíjí velká bizarní hra na způsob Tatiho, ale v kulisách devadesátkové Paříže a k tomu civilně, s fragmentarizovanou narací à la Akerman, prvky snad Rohmera v té civilnosti a navíc velmi speciální díky exotičnosti režiséra a jím vybraných hlavních rolí. To napětí trvalo až do půl hodiny před koncem, kde jsem přeci jen musel konstatovat, že gotické zpěvy provozované hlavními starci filmu jsou převzaté z nějaké profi nahrávky (a tedy že asi v Žil zpívající drozd a v Nebuď smutný nebyly provozovány hlavními postavami filmů naživo), pár gagů a smířlivý humor mi pak trochu pokazil celkový dojem - čekal jsem něco na způsob prolnutí v Kieslowského Třech barvách? Nějaký zásah metafyziky? Na to je Ioseliani asi moc cudný. Přesto je to na moc příjemných pět hvězd - tohle je výsostná filmařina, hovoření obrazem, a přitom naprosto lidské, nenafoukané umění. ()

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Co dělat, když se ztrácí pevná půda po nohama? Buďto jí rychle zase najít nebo se jí navždy vzdát. Dokud se zpívá, ještě se neumřelo (Nohavica)... zpívají ti, kteří ji dosud hledají. Tisíce příležitostí, z nichž se naplní jen malý soudek vína. ()

Galerie (9)

Reklama

Reklama