Chór

Pán má opravdu hodně vnoučat, která se kvůli jeho hluchotě nemohou dostat do baráku. (27.05.2008)

Íranský film v podobě Abbase Kiarostamiho je ukázkou výrazové prostoty. Bez jakýchkoliv stylizací záběrů, s neherci či bez líčidel přímo a otevřeně ukazuje skutečnost takovou, jaká je. Hamsarayan nahlíží do života postaršího nahluchlého muže a do jeho každodenních drobných epizod. Procházka omšelými ulicemi mezi opráskanými domy, krmení holubů, návštěva trhu atd. symbolizuje rutinní a nejspíše stále se dokola opakující životní fádnost, pro evropského diváka jsou tyto záběry zároveň ukázkou koloritu běžného íranského města. Kromě těchto drobných banálních situací Kiarostami zakomponoval do děje i úsměvný závěrečný prvek, v němž si děda užívá poklidné odpolední siesty, zatímco horda malých školaček před domem pokřikuje, aby jim otevřel. Tyto krátké příspěvky Institutu pro intelektuální rozvoj dětí a mládeže v Teheránu, kde režisér pracoval, jsou jen letmým odrazem pozdějších (kvalitativně vyšších) celovečerních snímků. (12.02.2005)

In memoriam díl třetí - Pocta Abbasu Kiarostamimu, jehož jsem poznal před pár lety na LFŠ a od té doby čekám na další nové filmy. Už se nikdy nedočkáme a zbývá jen detailně poznat celou jeho práci. Samozřejmě, Abbas uměl lépe a tenhle kraťas nutno brát spíš za takové malé odpolední cvičení. (11.07.2016)