Reklama

Reklama

Kde je dům mého přítele?

(festivalový název)
  • Írán Khane-ye doust kodjast? (více)

Malý Ahmed omylom prinesie domov zo školy zošit svojho spolužiaka, ktorému učiteľ pohrozil prísnym trestom, keď opäť príde do školy bez zošita a bez úlohy. Vydáva sa preto hľadať dom svojho priateľa, aby mu zošit včas vrátil,  hoci u dospelých spočiatku nenachádza mnoho pochopenia. Prvý film z takzvanej kokerskej trilógie najvýznamnejšieho iránskeho režiséra Abbása Kiarostamího je zasadený do fascinujúceho prostredie tradičnej dediny Koker na severe Iránu a pomocou poézie, mysticizmu a symbolických motívov rozpráva o humanizme a životných hodnotách obyčajných Iráncov. (RTVS)

(více)

Recenze (33)

honajz2 

všechny recenze uživatele

Na Íránských filmech je zajímavé sledovat, jak se ve většině z nich dva motivy opakují stále dokola - 1. Snaží se co nejrealističtěji vykreslit život v Íránu a Írán celkově, 2. Hlavními postavami jsou děti, většinou v nějakém maléru, který se nám, Evorpanům, může zdát naprosto banální, ale pro ně má obrovskou cenu. Tohle naprosto přesně spadá do obou těch motivů, ale - a to mě na íránské kinematografii fascinuje nejvíc - opět se to poměrně dost liší od všech ostatních jejich filmů s podobnou "motivovou kostrou". Tady jsem si u celého filmu často vzpomněl na De Sicu a jeho Střechu a Zloděje kol - celý film je o tom, že Ahmedovu spolužákovi hrozí přísný trest, když příště nepřinese úkol napsaný do sešitu, jenže Ahmed si omylem vzal domů sešit svého spolužáka a aby mu nehrozil trest, snaží se ho najít, i když neví kde přesně bydlí. Banální zápletka, ale Kiarostamimu se povedlo s ní rozehrát velké divadlo. Jednak má ten příběh určité napětí (a dokonce i "zvraty" a hodně povedený závěr), ale taky na pozadí dost ukazuje reálie života na íránském venkově. Nemá smysl se pitvat v tom, jestli to tam tak v realitě vypadá/vypadalo, protože tady je to podané tak realistickým způsobem, že nemám problém tomu uvěřit. Navíc to v sobě má kvůli tomu dost velkou hloubku. Kromě toho, že vidíme v jak naprosto odlišných podmínkách oproti těm naším žijí, vidíme i do jisté (ale dostatečné) míry mentalitu těch lidí zde žijících. Děti musí neustále poslouchat svoje rodiče, neustále musí doma pomáhat, protože práce celá rodina má skoro tolik jako měli lidé za dob industrializace, kvůli čemuž dospělí částečně ignorují to, co jim děti říkají, maximálně si z toho jen vezmou pár podle nich důležitých bodů, ze kterých ale nechápou, o co tomu děcku jde. Není to dobře, tohle chování, ale je nám tu dost jasně ukázáno, proč se ti rodiče takhle chovají (jak už jsem výše vypsal), takže se tu z nikoho nedělá vyložený záporák a to cením vždycky. A je zde toho i mnohem víc, včetně povídání jednoho staříka s ohlédnutím do minulosti a jejího srovnání se současnosti, ale nebudu zde vše "spoilerovat". Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc se mi ten film líbí. Mám zatím problém mu dát plný počet, protože mi nepřišel úplně podmanivý a nejedna scéna je tu zbytečně utahaná, ale jinak tomu snad nemám co vytýkat a až na to je ten film podle mě skoro až geniální. Tohle se fakt hodně povedlo a navíc to za 83 minut rozehrálo mnohem víc, než kdejaký současný artový film za 2-3 hodiny... A já těch hodně slabých pět nakonec dám, protože tím jak je to vystavené a promyšlené mě to fakt nadchlo. A třeba mi při druhém zhlédnutí některé scény nebudou už připadat tak rozvleklé... Slabých 5* ()

emma53 

všechny recenze uživatele

Začínám mít zvláštní pocit, že v Íránu je procentuálně větší počet dětských než těch dospělých hereckých představitelů. Pochopitelně i zde je malý Ahmade se svou malou postavičkou a kukadlama odzbrojující a nelze ho než litovat, protože takové trable s jedním sešitem se zdají až neuvěřitelné. Asi by se takové filmy měly promítat v našich školách povinně, aby si ta naše mládež alespoň trochu víc vážila toho přepychu ve své třídě ve srovnáním s tím, v jak deprimujících podmínkách se učí v jiných zemích. Možná, že kdybych viděla tento film jako první z těch íránských, tak bych to zřejmě ohodnotila víc, ale přece jen po filmech jako jsou Božské děti, Bílý balonek nebo Čas opilých koní musím jít o něco níž. ()

Reklama

honajz 

všechny recenze uživatele

Sice mě ze začátku trochu děsilo, že se děcka koukají do kamery, ale jakmile se rozjede mission impossible, tedy předat spolužákovi a kamarádovi omylem vyměněný sešit, už to jede ve velkém stylu. Scény z toho kopce nahoru do té druh vesnice mě budou strašit ještě dlouho. Kolikrát jsem si říkal, chudák kluk, zvlášť když běžel za tím oslem (nebo to byla mula?). Líbí se mi ta ironie ve filmu - škola po dětech něco chce, rodiče něco chtějí, běž tam, zařiď to, zouvej se, výprask dostaneš jen tak, a kde má člověk brát čas na úkoly a zvládnout vše dodržet? Nejlepší jsou ty pasáže, kde dospělí působí zcela odcizeně od těch dětí - neslyší, co říkají, jako by nebyly (ale podřídit se musejí), nedokážou pochopit jejich svět a problémy, ale chtějí z nich mít poslušné lidi, aby se jim nic nemuselo opakovat dvakrát. Pak se mi líbila ta pozitivní, přátelská nota filmu - kdy ten kluk vážně chce hrozně moc pomoct spolužákovi za každou cenu. A konečně je tu mj. i rovina modernizace - poctivé dřevěné proti kovovým dveřím (a člověk si hned vzpomene na ty obouchané kovové dveře školy hned na začátku, které nedoléhají a stojí za prd) nebo stěhování do měst, často zcela zbytečné. To zavření průhledu starcem - tesařem je hodně symbolické. Chybí mi tu jen jedna scéna - jak sehnal chleba? Že jej někde sehnal, to vidíme, neměl by jej k večeři, ale i tak jsem čekal od jeho rodičů nějakou bandurskou. Protože jinak má autor film promakaný do nejmenšího detailu (třeba jen taková ta banalitka s ušpiněnými kalhotami je využita dovedně pro rozvinutí děje; nebo dům s oslem pod schody z jiné strany pohledu po cestě se starcem; již zmíněné kovové dveře školy atd.). A musím říct, že procházení toho horního městečka mi přišlo až surrealistické. No a hlavní hrdina to zahrál skvěle - zvlášť ty vyděšené oči, výraz zoufalství ve tváři, všechno tam je. ()

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Film o pevnosti charakteru, o nutnosti dostát svým povinostem, které mají pro školáka Ahmeda přednost před vším ostatním. Dětská road movie, zasvěcovací rituál, při němž se z dítěte stává muž. Z Ahmeda se už nemůže stát konzumní prospěchář, hospodský žvanil, ani bezohledný manager. Co Ahmed řekne, to bude platit. Symbolem nechť je klikatá vzestupjící cesta na vrchol kopce... Pozadím není jenom členitá až bludištní urbánní struktura, ale především totální lhostejnost dospělých, kteří nejen nemají chuť se Ahmedovým problémem zabývat, ale ukradený je jim celý dětský svět... Íránské "dětské" filmy (nejen Kiarostamiho) jsou nesmírně životné, nabíjí diváka energií a dobrými pocity. Snad proto, že svět dětí pojatý bez příslišného sentimentu a blahosklonosti, se stává magií. A tak se ptejme spolu s Ahmedem: "Kde bydlí můj přítel?" a nikoli "Kde je dům mého přítele", protože jde o přítele a nikoli o dům. ()

dopitak 

všechny recenze uživatele

In memoriam díl druhý- Pocta Abbasu Kiarostamimu, jehož jsem poznal před pár lety na LFŠ a od té doby čekám na další nové filmy. Už se nikdy nedočkáme a zbývá jen detailně poznat celou jeho práci. Ještě než se sejdeme pod olivovníky a okusíme chuť třešní, budeme s malým Ahmedem vracet spolužákův sešit. Prvky typické pro Kiarostamího tvorbu nejsou tolik soustředěny jako ve zmíněných dvou snímcích následujících, ani se nezdařilo tolik vtipných situací, přesto poctivá filmařina a vhled do klukovské duše, jíž dospělý nechápou, slaví úspěch. Moc se mi líbila kombinace hudebního motivu a záběru na klikatou cestu na kopec, asi nejtypičtějším záběru pro Kiarostamího tvorbu. ()

Galerie (5)

Reklama

Reklama