Chuť třešní

Iránska kinematografia je momentálne pre mňa len akousi veľkou »neznámou veličinou,« a práve preto by som chcel svoje medzery postupne vypĺňať ďalšími, a teda nech sú najmä i celkovo kvalitne podanými; iránskymi titulmi, medzi ktoré by som určite mohol na úvod snáď zaradiť i zrovna tento dramaticky ladený titul od naprosto špičkového iránskeho autora - Abbasa Kiarostamiho, kedy sa jeho Chuť čerešní - zároveň stavala i akousi celkovou pachuťou v rámci celkového podania daného príbehu, nakoľko ústredný iránsky protagonista - mimoriadne pesimisticky naladený pán Badii vo fascinujúcom podaní skrz-naskrz Homayounom Ershadim; mal v úmysle skoncovať so svojou úplne vyhorenou existenciou, čiže inými slovami povedané, «spáchať samovraždu,» len v podstate hľadal akéhokoľvek dobrovoľníka, ktorý by mu s tým vlastne napokon pomohol, ale nie totiž presne tak, ako si teraz asi myslíte - najskôr celkom inak; a tak väčšinou akosi len neustále jazdil na svojom terénnom aute značky Range Rover po teheránskom kopcovitom piesočnatom a hrboľatom teréne so vskutku k tomu i s mnohými ľavotočivými a pravotočivými zákrutami, počas čoho nielenže stále otravoval okoloidúcich, či povedzme i [ťažko]pracujúcich ľudí, ale súčasne taktiež prostredníctvom svojho tereňáku pozoroval i príslušné prostredie, čím samotná vizualizácia daného titulu dostávala akýsi, dokumentárny rozmer s filozofickými prvkami. • Neviem, či tentoraz náhodou nestrelím predsa trocha vedľa, no a-u-t-o-r, Abbas Kiarostami, mi normálne začína pripomínať svojho novo-vlnového kolegu Jeana-Luca Godarda, a tak sa možnože v tomto ojedinelom prípade jednalo i o niečo na spôsob „iránskeho JLG?” (19.04.2024)

Po mych zkusenostech s Kiarostamim jsem od nej rozhodne cekal vice. Jako nejvetsi prednost tohoto snimku vidim v tajemne atmosfere, ktera vas nechava v napeti po cely cas filmu. Bavi me i jednotlive dialogy a myslenky lidi, ktere Badii na sve pouti potkava. Uz jsem ale videl X lepsich iranskych filmu. (21.02.2016)

Podobne, ako môže byť Coppolov Rozhovor filmom o kríze stredného veku, tak ním bude aj Kiarostamova Chuť čerešní. Niekedy to môže zájsť vo vašej hlave až tak ďaleko, že budete mať chuť spáchať sebevraždu a to aj napriek tomu, že podľa všetkého nemáte k tomu nijaký zásadný, navonok viditeľný dôvod. Ale práve v tom to je, že. A čo na to náhodní okoloidúci, ochotní sa s Badim zviesť a vypočuť si, ako ľahko si môžu rýchlo zarobiť balík peňazí? Irán je multi-kulti krajina a tak aj dialógy s troma odlišnými postavami budú mať rozdielny charakter. Ako to Badiho pôvodné rozhodnutie nakoniec ovplyvní? Kiarostami si prichystá na diváka v závere v tomto smere slušnú vtipnú bodku. (20.03.2017)

Pokud si neuvědomíte Kiarostamiho intertextuální rozhovor s filmem Chuť makrel Jasudžira Ozua - kterážto nečekaná souvislost mne zaskočila, ale je zřejmá (navíc Kiarostami věnoval Ozuovi i jeden svůj "dokument") -, tak se ochudíte o poměrně podstatné významové napětí filmu. U vědomí tohoto (snad) postmoderním stylu lze pak pochopit i závěr. Obecně je to dost chytrý film, ale zároveň sám k sobě poněkud emocionálně podvratný (to zajímavé se u mně dělo právě v intelektuální rovině). Kdybych si nebyl vědom těch odkazů, tak bych jej musel vnímal jinak, snad čistěji. V tomto je pak obsažen jakýsi rozpor, který mi snižuje celý film... (14.05.2011)

Dívat se na íránské filmy, to je jako poslouchat příběhy 1000+1 noci. Ani tento film nemá svůj začátek ani konec, něco mu musí předcházet a něco ho musí následovat. Něco z pana Badiiho musí přežít, aby se o tom mohl vyprávět další příběh; nebo jde jen o jeden, nikdy nedokončený?... Jako o tom Indiánovi, co chytil krásného mustanga, který mu během života střídavě přínásel radost a žalost. Co nakonec převážilo nevíme, protože tento příběh ještě neskončil... Příběh pana Badiiho je o sebevrahovi, který má - myslím, jako každý sebevrah, strach z toho, co po něm zbude: z vlastní mrtvoly (kdyby tomu tak nebylo, bylo by sebevražd asi mnohem více). Pan Badii hledá proto asistenta, osobu, která definitivně potvrdí jeho skon a zlikviduje jeho pozůstatek. Na své neradostné cestě budováním zneuctěnou pouští potkává lidi, z nichž některé považuje za své bližní. Navazuje s nimi kontakt a pokouší se je získat "pro svou myšlenku". Teprve, když najde "toho pravého", vrací se do života - ale asi jen nakrátko... (05.07.2014)