Ten
Dah
Obsahy(1)
Po „kokerské trilogii" a filmech jako Detail, Chuť třešní a Vítr nás odvane, které Kiarostamímu v 90. letech přinesly řadu ocenění včetně hlavních cen na festivalech v Montrealu, Locarnu, Cannes a Benátkách, překvapil na přelomu tisíciletí čerstvě šedesátiletý režisér své diváky krokem, který vypadal jako radikální změna stylu. Po sérii virtuózně inscenovaných existenciálních dramat s mužskými protagonisty natočil pětici filmů vyprávěných z perspektivy ženských hrdinek. Navíc si v těchto projektech zvolenými prostředky i dopředu stanovenými formální postupy (volbou nepohyblivých digitálních kamer či extrémně limitovaným počtem záběrů) záměrně omezoval možnosti zásahů do snímaného materiálu. Tato řada minimalistických či experimentálních snímků představuje nejméně známou (a také nejméně oceňovanou) etapu Kiarostamího tvorby - zároveň však patří k tomu nejzajímavějšímu a nejoriginálnějšímu, co se ve světě za posledních deset natočilo.
Film Deset tvoří - jak jinak - deset nestejně dlouhých očíslovaných segmentů, jež se všechny odehrávají v omezeném prostoru předních sedadel automobilu, který projíždí ulicemi Teheránu. Mladá, atraktivní a moderně oblečená žena za volantem v nich postupně - na cestách ze zaměstnání, za nákupy, do restaurace a modlitebny - sveze svého malého syna, prostitutku, rozvádějící se sestru a přítelkyni, kterou opustil snoubenec. Pasažérům v průběhu jízdy vypráví o vlastních problémech: poté, co se rozvedla se prvním mužem, se jí odcizuje i vlastní syn, který nevychází s jejím novým partnerem a obviňuje ji z přílišné touhy po nezávislosti. Dlouhé, mimořádně otevřené a z velké části improvizované dialogy, byly nasnímány dvojicí digitálních kamer připevněných k palubní desce automobilu. Režisér, který hercům určil jen základní linii rozhovoru, nebyl při natáčení přítomen a s nasnímaným materiálem ve střižně manipuloval jen minimálně. Střihačské zásahy se víceméně omezují jen na vypuštění chyb herců, a diskontinuit v hovoru; sporadické prostřihy na tváře naslouchajících spolujezdců nemají nic společného s klasickým střídáním záběrů a protizáběrů.
Formální radikalitu snímku Deset však není nutné a ani správné interpretovat jen jako formalistický experiment - Kiarostamí v něm do jisté míry dovádí do důsledků motivy, jež se objevují ve většině jeho filmů. Omezené stylistické prostředky nejen nutí diváky k větší míře spoluúčasti, ale vyhrocují i Kiarostamího hlavní téma: dialektiku mezi dokumentem a inscenací. Film iniciovaný režisérem, který do jeho vzniku takřka nezasahuje, stejně jako očíslované scény, jež divákům signalizují blížící se konec příběhu a jeho možné rozuzlení, ilustrují napětí mezi fikcí a realitou. Od té první očekáváme drama a podívanou, v té druhé se ovšem dočkáme jen lopotného uplývání času.
(Letní filmová škola)
Recenze (16)
Deset, devět, ...., jedna - a raketa je odpálena. Aneb magická pythagorejská desítka. Aneb úspěšný experiment, úspěšnější než mnohé předchozí, např. warholovské, potažmo americké. Deset pasažérů a vidíte (slyšíte!), co se děje v Teheránu. A nejspíš i žasnete. Formální postup, tj. systém a jeho vymezení, je uveden jinde. ()
Nemůžu neporovnávat Deset s Taxi Teherán. Jinak bych k tomu komentář ani napsat nemohl, protože ty dva filmy jsou si fakt hodně podobné a je dost jisté, že si tenhle námět převzal Panahi právě odsud, přímo od svého učitele Kiarostamiho. Jenže zatímco Kiarostami zůstal jen u toho experimentálního nápadu, Panahi ho víc rozvedl ve všech směrech a to přitom forma zůstala úplně stejná a kamery v autě byly taky jenom dvě. Jen teda Deset vypadá víc jako home video a Taxi o něco profesionálněji, ale to je samozřejmě rokem vzniku. Hodně se mi zde líbily veškeré dialogy a herecké výkony, všechno totiž působilo naprosto přirozeně, realisticky a stejně tak to bylo i u práce s postavami. Snad jen ten malý kluk na mě působil občas příliš přemoudřele, hlavně teda v prvním segmentu (což je celkem paradox, jelikož ten se mi ze všech líbil nejvíc). V tomhle směru je ten film fakt skvělý. Jenže tématem se věnuje pouze jedné věci a to životem žen v Íránu - a to ještě pouze v rámci jejich vztahů s muži. V Taxi Teherán kromě tohohle tématu bylo i téma útlaku režimu, a to nejen na ženách, ale taky dětech, umělcích a vůbec tak nějak všeobecně. Prostě tam toho bylo víc a vše víc rozebrané, v úplně stejné podobě skrze maximálně přirozeně působící dialogy mezi lidmi v autě. U Desítky bych ani neměl problém s tím, že vypovídá jen o tomhle, kdyby aspoň měla nějaké pevnější a celistvější vedení. V Taxi Teherán to bylo skrze ten nápad s taxislužbou, tady jenom žena vozí syna, prostitutku, kamarádku a sestru, všichni si povídají, ale k ničemu to pak nevede, závěr to v podstatě nemá a tím pádem vlastně ani úvod ne, jsou to jen takové nahodilé úseky ze života několika lidí. Navíc ani postupné příchody spolucestujících na sebe moc nenavazují. Určitou sílu a působivost to má určitě i tak, nevidět Taxi Teherán tak tomu dám čtyři hvězdy bez zaváhání, ale takhle vím, že stejný nápad šlo podat líp a mnohem propracovaněji. Kiarostami přišel jen s prvotním nápadem, ale zůstalo to pouze u něj, i když nemuselo. Ale časem možná tu čtvrtou hvězdu přidám, protože klady u mě určitě převažují a špatné to rozhodně není. Silné 3* ()
Kiarostami zde poprvé - ku prospěchu větší autenticity - aplikuje "šmírácké" reality show prvky převzaté z moderních televizních show. Digitální technika tak vytvořila prostor pro deset individuálních setkání, které spojuje ústřední postava a její automobil - volně plující dnem i nocí rušnými ulicemi Teheránu. ()
Hmm, i íránské ženy potřebují změnit po rozchodu účes ;-) Chvilku mi trvalo, než jsem se odhodlal ke shlédnutí tohoto snímku, protože jsem předpokládal, že ta statická kamera jej učiní poněkud náročným. Byl jsem však překvapen spádem rozhovorů, které mě velmi rychle vtáhly do životů jednotlivých cestujících. Ačkoliv byly některé rozhovory poněkud banální, velká část v sobě nesla hluboké myšlenky & zkušenosti. A představily také zajímavou "sobeckou" či "sebestřednou" životní filosofii řidičky... ()
Zisk na úkor experimentu. Krásné lákadlo. Dílo originální. Uvnitř ovšem jakákoliv posloupnost chybí. Film je velmi jednotvarný. Jde o zachycení momentů mezi lidmi, kteří rozmlouvají o všem možném, většinou o vzájemných problémech. Často jen aby zabili čas a ztlumili ticho. Jsou k tomu přímo tlačeni prostředím ve kterém se nacházejí. Autem. Je to jediné místo vzájemného setkání a zde se také celý příběh před kamerou odehrává. Ta zaujímá dvě jediné pozice - směrem k řidiči a směrem k spolujezdci (od předního skla). Naštěstí pokaždé někdo sedí v záběru. Ani střihů mnoho nenapočítáte. Není nutné aby kamera měnila svůj úhel na postavu, jež právě dostala slovo. Stane se tedy ihned z počátku, že pozorujete 20 minut syna řidičky, který musí nedobrovolně, bez šance na útěk, odpovídat na ohrané a dotěrné matčiny otázky. Naskýtá se zde pro diváka příležitost detailně prozkoumat mladého herce, ale následně také přání opustit tento nekonečný pohled. Někdy záběr trvá příliš dlouho a nezbívá než posouchat ohrané a dotěrné matčiny otázky. Dobrý nápad nestačí. Film ztrácí hloubku i poutavost. Nechá Vás po skončení chladnými, nepřeladěnými. ()
Galerie (6)
Photo © Carlotta Films
Reklama