Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

Zvláštní, z různých rozhovorů, myšlenek a recitačních seancí složený dokument jednoho tvůrčího blázna a génia. Jak popsat... Nevíte, co přesně se skrývá za polovinou těch slov, ale néjak si to domyslíte a odnesete zamýšlený dojem - co potrvá chvilku rozležet. K přiblížení jeho tvorby rozhodně napomůže. Závěrečná "Jubilee Street" dech sebere. "Sometimes it feels like the ghosts of the past are all about and crowding in, vying for space and recognition." (10.09.2016)

Nick Cave není jen skladatel a zpěvák, ale také spisovatel a scenárista. To z tohoto dokumentu dělá zajímavou podívanou i v pasážích, kde Nick nezpívá (kterých je také většina). Až jsem dospěl k přesvědčení, že film je zajímavější, když jeho ústřední protagonista mluví, než když zpívá. Dvojice režisérů má na tom, jak hladce to všechno funguje, nepochybně také značné zásluhy, ale charisma ani básnická poetika Nicka Cavea léty evidentně neslábnou, takže nakonec je zajímavé, i když mluví o počasí. (31.12.2018)

Svérázný filmový počin, který jistě potěší všechny Nickovy fanoušky, k nimž se sám už léta také počítám - dokument jsem zhlédl v totálně natřískaném kině Aero, a bylo evidentní, že se sešli diváci naladění na stejnou vlnu. Dokument je to překvapivě vtipný, což by v kombinaci s Nickovým charismatem mohlo zaručit, že by tato podívaná nemusela nudit ani lidi, kteří Nickovu tvorbu neznají. Už úvodní titulky jsou perfektní - rychlý sled fotografií zachycujících dosavadní Nickův život vedle zběsile běžícího čísla, které se zastaví na hodnotě 19 999. Důraz na prchavost a pomíjivost života je myslím pro tento dokument nejvíc příznačný - kromě mnoha Nickových inspirativních myšlenek, které ve filmu zazní, mi jako nejvíce zásadní přijde ta, že náš čas na tomto světě je pevně vyměřený a měli bychom s ním naložit nějak produktivně, protože i realizovaný špatný nápad je lepší než nic. Proto nepřekvapí, když se Nick v jedné scéně svěří s tím, že se nejvíce obává ztráty paměti, protože naše paměť je tím, co zajišťuje naši kontinuitu a integritu v tomto světě. Více než příjemným zpestřením dokumentu jsou scény z koncertů, které jsou nabité neuvěřitelnou energií Nickova pěveckého projevu. Je to asi právě tato odzbrojující schopnost, jíž mě už kdysi dávno oslovil - po této stránce má ten chlapík jen těžko konkurenci. A proto, navzdory rozšířeným škarohlídským názorům, že už to s Nickem a jeho muzikou není co to bývalo a kdesi cosi, za sebe nemám problém napsat, že jsem včera v přítmí kina prožil nesmírně příjemných 95 minut díky dokumentu, který má místy nakročeno k dokonalosti. Mimochodem po zhlédnutí hned člověk dostane chuť si něco od Nicka pustit, takže hádejte, co celý den dneska poslouchám. (15.07.2014)

Tohle jsem si nikdy neměla pouštět, pokud jsem Cavea chtěla vidět jako dřív. Naskytnul se mi zde pohled na pozérskýho intelektuáního snoba, který nezvládá posedlost sám sebou. Můj pohled na jeho hudbu se tím samozřejmě nemění, ale ne nadarmo se říká, že by obdivovatel neměl "poznat" svého "idola". Člověk má tendence si slavné umělce idealizovat, což se mi zřejmě stalo, přestože slovo "idol" bylo použité v nadsázce. Ale prostě mi byl Cave skrze jeho hudbu sympatický, videoklipy nevyjímaje. To, co jsem viděla, můj pohled na něj jako na člověka, dost změnilo. Tak třeba ta "terapie", co v dokumentu vidíme. Taková terapie by byla s prominutím na h..., protože ten "terapeut" sebou okouzlenému Caveovi jen leze do řiti. Nijak ho nezpochybńuje, neponouká, jen se ptá a doptává na věci, na kterých je poznat, že o nich sám Cave chce mluvit (jasně, chápu, režisérský a dramaturgický záměr, ale pořád to působí strašně egocentricky, včetně způsobu, JAK to Cave vypráví) a Cave tam vypráví velmi detailně o sobě (samozřejmě), ale o věcech, které ani nejsou tolik zajímavé - možná maximálně pro opravdu šílené fanoušky, takový ten typ, co prohlásí za svatou i zem, po které modla chodí. Prostě na té terapii nic neřeší, jen se tam tak vykecává. Jeho projev je v celém dokumentu strašně arogantní, nemůžu si pomoct, ale vyvolává to ve mně automaticky antipatie.A za největší průser považuju to (když se nad tím zamýšlím, tak to jde dobře ruku v ruce s tím "full of himself" přístupem a s tím intošským pozérstvím), že filmu úplně chybí humor a nadsázka. Prostě Cave vypráví a popisuje, proč a co udělal, a kamarádi a kolegové mu nahrávají a celkově mu jdou na ruku, aby se mohl nadále opěvovat. Něco jako když sedíte v kavárně a za váma se dva pseudointelektuálové vzájemně ujištují o své výjimečnosti. Chvílema mi přišlo, že je na tom ten Cave tak, že už ani neví, jestli ten jeho projev je póza, nebo ne. A doslova mě znechutila scéna téměř na konci, kdy kouká na nějaký film se svýma synama, a všichni se smějí při stejných pasážích a pak v jednom momentu všichni najednou citují jednu větu z filmu, a pak je střih. Takže divák se má podívat, jak krásný a blízký má vztah se svou rodinou a jak jsou na jedné vlně a bla bla, přitom je vidět, že ta scéna JE stylizovaná a nahraná, jako vše ostatní zde. Prostě to není autentický. V podstatě nemám nic proti "jinak" pojatým dokumentům, ani jsem nečekala, "tradiční" pojetí, ale koukat se hodinu a půl na Caveovu "ódu na sebe", to jsem fakt nečekala. A ta hodina a půl ubíhala pomaleji, než tříapůlhodinový Ben Hur. (20.11.2020)

Nick Cave a jeden nezapomenutelný den v jeho životě. Příjemná sonda do života stárnoucího rockera, která funguje spíše jako osbní lehce dramatické vyprávění, než běžný dokument. Podobný přístup asi nesedne každému, nicméně minimálně pro fanoušky to bude nezapomenutelná zkušenost. Skvěle natočený dokumentární snímek, který podkreslují emoce, výtečná hudba a jedna z nejzajímavějších osobností hudební scény. [85%] (09.10.2014)