Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

Není to stavění na piedestal, není to dokument z natáčení, není to sledování mluvících hlav. Jen Cave, jezdící svým autem a trochu nostalgicky vzpomínající na svou minulost, tahá střípky z archivu jak milé králíky ze svého feťáckého klobouku, a mezi tím dělá to, co celý život - tvoří. Protože heroin, alkohol, ženy, sláva... přes to všechno, největší drogou pro něj stejně vždy byl psací stroj, tužka, noty, klavír. Dokonalá hudba, vyvěrající z jeho démony posedlé duše a vzpomínek na životy, které prožil ve svém dětství, na cestách, i ve vlastní hlavě. Pro Caveofily orgasmus. 8/10 (02.01.2015)

Zdaleka nejde o dokument o životě a tvorbě Nicka Cavea, spíše o vyzpovídání se z myšlenek, pocitů a "mouder". Ale on prostě JE zajímavý člověk a tento film to zužitkovává. Já ho znám velmi letmo a povšechně, takže při rozhovoru s psychoterapeutem o mládí a otci jsem si přál spíše nějaká fakta a písně, kterých jsem nakonec pár (v neuspořádané formě vzpomínání na minulost / nahrávání, koncertování) dostal. (04.12.2014)

Sonda do duše vynikajícího umělce, jakým Nick Cave bezesporu je. Ten chlap co za svůj život dokázal jen potvrzuje jeho účast na první příčce všestraných umělců - po hudební stránce i spisovatelské, nebo malířské. Je to prvotřídní Formát! A poslední song, kterej zazní v tomto dokumentu je odzbrojující! Vidět ho naživo, tak už asi neprocitnu...Pro fanoušky jasná povinnost, pro ostatní určitě dobrej tip udělat si svůj názor na tohoto pána. (28.10.2014)

Cave stárne se ctí a Forsyth s Pollardovou o tom dokázali podat báječně sugestivní zprávu. Díky moři inscenačních libůstek, mimořádně invenčnímu střihu a charismatu hlavního představitele to má atmosféru jak bejk, náhled do Caveova tvůrčího procesu a jeho úvahy o muzice jsou ohromně inspirativní pro kohokoli, kdo se do ní snaží taky fušovat… Kdyby se to v závěru nepřehnalo s tlakem na mystickou pilu a kdyby se točilo na klasický filmový materiál a ne na studený digitál, bylo to pro mě za plný počet. — Po druhém zkouknutí, duben 2017: Ale tak jasně že se dědek stylizuje a sebedojímá, jenže to pro mě není rozhodující, učarovává mi tím, jak se i v té stylizaci (možná díky ní) dokáže s upřímností dotýkat podstatných věcí, víc pravda okolo tvorby než okolo života, ale z toho, abych chtěl slyšet životní pravdy zrovna od lehce dekadentních australských bigbítových šansoniérů, už jsem přece jen vyrost. (26.07.2014)

V Brother, My Cup Is Empty Cave zpívá, že je plonkovej, na další skleničku whiskey mu došly prašule a tak musí jít domů. Napadlo mě, když slaví tohle pěkný výročí, že mu toho jednoho panáka naleju u sebe. Jenže jsem si neuvědomil, že ty nuzný léta, kdy měl sotva na fet a cigára, jsou dávno pryč a on se má podstatně lépe, tudíž mé pozvání sotva přijme. Role jsme si tedy prohodili, já se vydal v tomhle dokumentu za ním a nechal ho hoďku a půl vykecat. Ještě že je to pohodovej chlápek, co se nebojí mluvit o minulosti, protože ta je rozhodně zajímavější než jeho současné já. Tak všechno nejlepší, Nicku .. (Viděno během dubnové Challenge Tour 2015) (15.04.2015)