Pes, který měl rád vlaky

Tentokráte už silně odkomedializovaný snímek, zaměřený však do stejných hloubek, kam Paskaljevič míří obecně. Prostředí je více než deprimující, řekl bych, že doly, rozvaliny, železniční seřadiště a skoroslumy tvoří i dvojznačné kulisy zaznamenávaných událostí. Ve filmu se objevuje celá řada nádherných a působivých symbolů (např. baletní hodiny anebo trojice jachet) i pozornost odvádějících melancholizujících vsuvek ( let na řetězáku, nostalgické rodeo) a snímek nám ne a ne prozradit, kam vlastně směřuje. Samotný konec je dokonalý a úplně mě omráčil, až mi bylo do breku. (30.11.2004)

Inspirace českou novou vlnou a přeneseně vlastně i francouzskou novou vlnou je z Paskaljevičova snímku zřetelně znát. Balkán je v jeho filmu obsažený vlastně jen ve vizuálu, který zachycuje horší čtvrti plné omšelých budov, ale jinak by se film mohl odehrávat kdekoli ve střední Evropě. Nepříjemné psychologické drama, kde tísnivý pocit vyvolává jednak bezútěšná industriální krajina, kdy se kamera s oblibou vyžívá na panoramatickém pohledu na nekonečná kolejiště plná nákladních vlaků, jednak bezperspektivní postavení obou hlavních hrdinů. Film graduje tragickým koncem. Maminka mě důkladně varovala, abych ženám nikdy nevěřil, a nedopadl jako tatínek, takže jsem se osudu Malého naštěstí v životě vyhnul... Celkový dojem: 80 %. (26.09.2009)

(KB - J) Z jugoslávských filmů, které jsem měl možnost od Gorana Paskaljeviće vidět, považuji PSA, KTERÝ MĚL RÁD VLAKY za jeho nejzdařilejší. Dle mého nemá cenu řešit, že Paskaljević studoval v Praze, a tak je na jeho snímcích patrný vliv české nové vlny. Kdo chce, ten ve vyprávění o mladíkovi s vlastními touhami a potřebami, ve kterém se míchá komika s tragikou a vytváří se distance záběrováním a kontrastem mezi jednotlivými plány v mizanscéně, může spatřovat oblibu raného Formana. Kdo by chtěl zajít ještě dál, mohl by si všímat vlivu poetiky tzv. černého filmu, kdy jsou upřednostňovány místa a postavy, která pro Jugoslávii nevyznívají zrovna lichotivě. Za sebe můžu napsat, že tuto kombinaci poetik dvou národních nových vln (české a jugoslávské - černého filmu) považuji za důvod nesoudržnosti PSA, KTERÝ MĚL RÁD VLAKY jako celku. V HLÍDAČI PLÁŽE V ZIMNÍM OBDOBÍ a KLAMNÉM LÉTU ´68 se vyprávění omezovalo na jednoho protagonistu a všichni okolo sloužili k dokreslení hrdinova dospívání na pozadí složitých osobních a politických vztahů. V PSOVI, KTERÝ MĚL RÁD VLAKY je ale divákova pozornost rozptylována střídáním různých hledisek, což alespoň u mě vedlo k nižší emocionální angažovanosti a tomu, že jsem byl schopný vnímat jednotlivé scény a jejich nápaditost či inscenační preciznost, ale už nikoliv celek. (27.11.2012)

Ženy to majú v živote ťažšie, čo vieme ako z osobných skúseností (teda v mojom prípade s opačným pohlavím), tak z kinematografie. Lenže filmári sa často boja (bohvie prečo) ponúkať hlavné postavy príbehov ženám a tak ich ťažší údel sledujeme väčšinou z väčšieho emocionálneho odstupu. Paskaljevič išiel na vec priamo a dotiahol ju tam, kde má skutočný zmysel. Zo začiatku sledujeme ešte akúsi tragikomédiu, pri ktorej stále nevieme, či sa prevalí na jednu alebo druhú stranu, respektíve či nezostane "iba" tragikomédiou. Nezostane. Dve tretiny filmu mi pripomenuli Eastwoodovho vynikajúceho Broncha Billyho, tento juhoslovanský je ale nakoniec trochu iný žáner. (06.04.2014)

Jeden z raných filmů Gorana Paskaljeviće, absolventa pražské FAMU, začíná a končí mezi vlaky, a to s tragickým koncem. Tři linie – útěk odsouzené pašeračky Miky z vagónu plných žen, její setkání s přijíždějícím „profesionálním kovbojem“ (Batou Živojinovićem), provozovatelem rodeových show se scénami z westernů, a pátrání osiřelého mladíka z venkova po svém ztraceném psovi Dingovi, jenž rád skákal a ujížděl ve vlacích – se pojí dohromady a přivádějí postavy ke krátkému a pomíjivému okamžiku přátelství, výpomoci, spolupráce i zase rozkolu, útěků, naschválů a zmizení. Nesmělý a nedospělý mladík je Mikou „pozván“, alespoň na okamžik, do dospělého světa, Kovboj uniká ze svého plahočení do eskapistických žánrových vod, kde může uplatnit svou excentričnost před zraky publika, Mika se snaží dojít ke štěstí taktéž na vlastní pěst, bez důvěry v rodiče, práci, povinnosti, zákony. Snímek ukazuje i na konci 70. let povětšinou zlomené, nešťastné, bloumající bytosti, bez zřetelného cíle (tak jako filmy černé vlny) a v rámci civilistického pojetí jej od formanovského realismu mírně odlišuje jen použití „kosmické“ (bubny, syntetizátory) hudby. (21.12.2012)