Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Příběh o životě jedné srbské rodiny po rozpadu Jugoslávie. Otec (Predrag 'Miki' Manojlovič) je profesorem hudby, ale přivydělává si příležitostným hraním, matka-překladatelka (Ina Gogálová) se stará o těžce nemocnou dceru a vypomáhá v Domově pro seniory a zdravotně postižené. Desetiletý syn Nikola (Nikola Žarkovič) začne matce pomáhat v Domově důchodců a se starými lidmi si vytvoří hezký vztah. City jako láska, porozumění a pozornost, které mu chyběly v rodině, poznává u svých nových přátel. Bohužel biologické zákony se nedají zastavit, a tak jeho přátelé odcházejí. S jedním z posledních, Juliem Popovičem (Mija Aleksič), kdysi známým interpretem tanga, stráví Nikola, bez vědomí rodičů, několik krásných dní u moře, které pro něj zůstanou významnými po celý zbytek života. (curil)

(více)

Recenze (2)

Dudek 

všechny recenze uživatele

Do doby rozpadu socialismu v Jugoslávii situovaný snímek o rozpadu života a nástupu nových priorit. Dějově zamrzí nepříliš velká komplexnost a spíše rozdrobení na dílčí scény provázané málo přesvědčivým nosným příběhem, nicméně vzhledem k jasné čitelnosti, mladosti osoby průvodce a dynamičnosti vyprávění to až tak velký problém není. Konfrontace dvou režimů, nebo chcete-li dějinných etap, vyprávěná na srovnání různých generací a jejich životních postojů je tu podána zábavnou a příjemně nostalgickou, i když možná zbytečně moc sentimentální, formou. Vyobrazení dětského protagonisty jako přechytralého kapitalisty, který se v nových poměrech umí pohybovat s grácií, tentokrát nevadí. Zapadá do vypravěčského rámce a má své opodstatnění. Navíc debutující Nikola Zarković je velmi přirozený a přesvědčivý. ()

Ony 

všechny recenze uživatele

Hluchota nevadí, hlavně bejt naživu. Idea dobrá. Na filmu dělala docela spolehlivá parta: Goran Paskaljević (režie), Zoran Simjanović (hudba), Milan Spasić (kamera), Miki Manojlović (s graciézním afrem v roli otce) atd. Mija Aleksić tu v roli šarmantního Vojislava 'Julio' Popoviće úspěšně dotáhl, co načal jako dědeček v Klamném létě '68. Tango Argentino je o umění užívat si. A když už se teda musí umřít, tak co třeba spáchat sebevraždu zpěvem? Ale stejně nějak nedokážu odpustit snímku jeho schematičnost a pitomou snovou scénu na konci. A navíc mívám trochu problém s příliš moudrými a statečnými dětskými hrdiny, obzvlášť když kamarádí se psem. ()

Reklama

Reklama