Osm hrozných

Wyomingskou chatovou zabijačku, co nebere ohled, jestli je prase Yankee, Rebel nebo cabron, lze rozdělit na dvě nepříliš symetrické půlky. Ta první expoziční je poměrně povislá a její náplní je před zrcadlem stojící nahý bílý negr Tarantino, kterého už z toho kontaktu s vlastním dingusem musí bolet dlaň. Ta druhá, o poznání pevnější, je očekávaně explicitní a podvratná a od okamžiku, kdy černý Hercule Poirot začne vyšetřovat travičství a protivníky vycukávat historkami o svém teplotním tělesu, i místy zábavná. No a mezi nimi je Hnědý věnec, kterým prolézají davy nekritických fandů a přitom by si maximálně zasloužil utřít za tu svou zesebeposranost Abovým psaním.. Je zvláštní, že o trup výš se nachází orgán, který si ve své skromnosti už přes padesát let drží laťku a bez něhož by Osma plná nenávisti ztratila několik motorických funkcí (ústřední hudební motiv ďábelsky zlověstný, doprovod scény pochodu nahého zajatce po sněhu zase připomene pouštní „Il Deserto“ z Hodný, zlý a ošklivý). Vlastně může i působit jako vzor pro režiséra, co si užívá uměle udržované aury geniálního scénáristy a jehož dílo má trvale sestupnou či stagnující tendenci. Co jsem napsal o Tarantinovi u Djanga, platí i teď, jen se to víko rakve možná nepatrně pootevřelo.. (02.02.2016)

Výborné, není co dodat. Dostal jsem, co jsem čekal a co jsem si zasloužil. Jen zopakuji své varování pro ty, co pohrdají zlodějnou (rozuměj - jsou počítačově negramotní), obléknou hodobóžové tesilky, přičísnou plešku a vyrazí si do kina. Vezměte z domova oblíbený podprdelník, protože jestli vám v polovině nedají desetiminutovku na protažení, brčko či chcandu, zdřevění vám řiťky do stavu, kdy se sice můžete domnívat, že pouštíte jen tichého ducháčka, co prosvětlí atmosféru v sále, ve skutečnosti se však poserete jako za mlada a pak už je pozdě na hrdinství. (03.01.2016)

S tak dokonalou kamerou a báječně staromódním Morriconeho soundtrackem se zkrátka nemohlo jednat o vyložené šlápnutí vedle, ale čekal jsem přece jen o něco víc. Tarantinova zas a znova propíraná láska k Divokému západu slibovala zbavení se všech drobných neduhů, které v sobě měl jinak parádní Django, ale tohle je krok zpátky. Sáhodlouhé dialogy o ničem až překvapivě často zůstávají sáhodlouhými dialogy o ničem a až když k nim ve druhé polovině začnou přicházet pointy, je konečně vyhráno. Tempo už neopadne, každý výstřel má fatální následky a rozvázání posledních dějových uzlů přibije i přes svou krvavě černohumornou náladu do sedačky a dokáže, že tahle jízda stála za to. Přesto bych byl rád, kdyby se Quentin od westernově laděných příběhů (nebo jako v tomto případě (ne)čistokrevných kovbojek) vydal někam dál. Do dostavníkových kapitol se totiž začaly vkrádat jeho dříve tak časté antidivácké hříchy a víc než symbióza tvůrce a diváka tak po letech opět problikává citující a natahovací fetiš. 70% (07.01.2016)

Osmi hrozným dávám čtyři smířlivé. Čekal jsem neskutečný náklad, ale nakonec jsem byl rád, že jsme se prožvanili do konce. Během povídání došlo občas k extrémnímu zobrazení násilí, což bylo dosti kontrastní a právě tyto kontrasty mi přišly zábavný asi tak... no, chvíli. Ale jinak samozřejmě pěkná vyprávěnka. Tarantino má vskutku smysl pro detail a poctivý přístup ke klasické filmařině, to se musí nechat, ale pořád čekám, kdy nám teda jako rozkope mozky něčím lepším, než je PF, případně RG a eventuálně ještě KB 1 a 2. Šokovat ustřelenou palicí už dnes není úplné terno, zdá se. Ale stejně jako u IB čekám, že se mi HE víc zalíbí až u druhé sledovačky pěkně doma v klidu, než v kině, kde mi ty krávy zase kopaly do sedačky a chichotaly se pičovinám, nebo diskutovaly, odkud znají Tatuma a jak je ta ženská drsná a co je to vůbec za herečku... No, krávy, fakt. Být v našem provinčním kině málo diváků jako vždycky, demonstrativně odejdu na jiné sedadlo, ale... Nebudu to řešit. Příště vyrazím na něco svižnějšího, co je víc na tom hřadle zabaví. (09.01.2016)

I když Quentina Tarantina nemusím, pokaždé jsem na jeho další film dost zvědavý. Nicméně za ty roky už vím, že mě ničím nepřekvapí kromě skutečnosti, že do svých filmů neustále tahá jedno herecké eso vedle druhého. Možná i to je důvod, proč si každý jeho film nenechám jen tak ujít. A Osm hrozných opět nezklamalo. Když bych to nehodil na herce, kterých si nesmírně vážím, tak bych to hodil na film samotný, který neuvěřitelně přehrává. U 182 minut je vidět obrovské sebevědomí Quentina, který si myslí, že mu takhle dlouhý film budu žrát i s navijákem. Problém je ale ten, že dobrý nápad natáhl o jednou tak větší délku, než by si takový film vůbec zasloužil. Například první část v dostavníku je neuvěřitelně ubíjející nuda, ve které se vlastně vůbec nic zásadního neděje. Opravdu zajímavý nádech tento film začíná mít až na samotném konci, kdy se konečně začne něco dít. V tu chvíli ale tušíte už prakticky cokoliv, protože každý, kdo v tomhle filmu hraje, má tak absurdní postavu, že divákovi vysloveně musí být jasný, že se stane prakticky cokoliv. Herci zároveň skrz svojí vytříbenou angličtinu spadající pod americký venkov vytváří dojem, že hláškují snad úplně každou větou, která se ve filmu objeví. A těch zrovna úplně málo není. Tarantino tak opět nezklamal. Jen mě ale nepřestává fascinovat, že mu to jeho fanoušci stále nepřestávají žrát. Zaměňte prostředí za druhou světovou a máte Hanebné Pancharty. Zaměňte ho za gangstery prosycenou Ameriku a máte Pulp Fiction. Opravdu je tenhle film tak originální, jak se tváří? (10.01.2016)