Mat i syn
Mutter und Sohn
Matka a syn
Obsahy(1)
Vážně nemocná matka pomalu umírá v péči svého dospělého syna. Kromě nich dvou není ve filmu jediný další člověk. Vzájemně se milují tak intenzivní láskou, že je až fyzicky citelná, a prožívají obavy ze vzájemné ztráty. Kromě nich je tu jen prázdný dům, ztracený v liduprázdné krajině. Okolní příroda se všemi barvami, tvary a zvuky se však zdá být plnohodnotným hrdinou filmu, zastupujíc tu symbolicky princip samotné a všudypřítomné Matky Přírody. Matka i syn s ní vedou němý, intuitivní dialog a ačkoliv je pro ně těžké se smířit s příchodem smrti, postupně pochopí, že možná je ještě naděje v dimenzích, které přesahují pozemský život člověka.
Krehký príbeh o hlbokom pute, ktoré spája matku s jej dieťaťom, sa odohráva v odľahlom vidieckom dome uprostred zelených lúk a lesov. Na tomto opustenom mieste sa mladý muž láskyplne stará o svoju umierajúcu matku. S tichou samozrejmosťou jej vracia nehu a opateru, ako keby sa staral o malé a bezvládne dieťa. Matka so synom takmer bez slov spomínajú na lepšie časy a vzájomne si dodávajú odvahu pred odlúčením, ktorého nevyhnutnosť si obaja uvedomujú. Režisér Alexander Sokurov prostredníctvom sugestívnych poetických obrazov zachytil intimitu vzťahu matky a syna i smútok zo smrti najbližšieho človeka. Pri kompozíciách širokej krajiny sa inšpiroval maliarskymi plátnami, medzi inými aj metafyzickými krajinami nemeckého romantického maliara Caspara Davida Friedricha. Spolu s pôsobivým využívaním zvukovej stopy sa mu podarilo vytvoriť elegickú meditáciu, ktorá scitlivuje zmysly diváka pre obrazy a zvuky života, prírody, medziľudských vzťahov i smrti. Na MFF Berlinale film získal Cenu ekumenickej poroty, na MFF v Moskve Zvláštnu cenu poroty, Cenu Andreja Tarkovského a Cenu FIPRESCI. Alexander Sokurov je jedným z najvýznamnejších súčasných filmárov. V roku 1995 Európska filmová akadémia zaradila Sokurova na zoznam 100 najlepších režisérov sveta. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (54)
Matka a syn, jež pojí téměř hmatatelná vzájemná láska. Ona ho kdysi nosila pod srdcem a teď, když je již nemocná a slabá, nosí on ji - chová ji tak, jako kdysi ona chovala jeho a krmí ji tak, jako kdysi ona krmila jeho. Předlouhé, klidné a smířené ticho občas protne pár slov, která však ani nemusela být vyřčena... Divák, který se rozhodne věnovat tomuto ojedinělému uměleckému dílu pár chvil svého života, bude odměněn naprosto specifickým filmovým zážitkem, který dotyčnému na chvíli umožní jiný druh vnímání času a obrazu. Co záběr, to nádherný (většinou též působivě "zdeformovaný") melancholický obraz, jaké obyčejně nejsou k vidění ve filmech, nýbrž v galeriích. Jako by každý strom, každá květina, každé stéblo trávy představovalo živoucí důkaz toho, že Matka Příroda nás miluje v životě i ve smrti - v nekonečně plynoucím koloběhu - a ona zůstane krásná, i když my jsme již u konce svých sil... ()
Pozerať Sokurova vyžaduje zrejme značnú trpezlivosť. V poslednom čase je to druhý film od neho, čo som videl a musím priznať, že sledovať ich neskoro v noci je aj značným utrpením. Matka a syn ma však zaujali výtvarnou stránkou, ktorá je azda bezkonkurenčná vo filmovom svete. Dlhé statické zábery na nádhernú krajinu sa vinú celým príbehom... Hm, príbehom... Tu príbeh vlastne neexistuje, sú to len čarovné obrazy prírody či matky so synom. Všetko ostatné sa odohráva v našom vnútri... ()
ocenenia : MFF Moskva 1997 - Špeciálna strieborná cena ◘◘◘◘ toto musím vidieť ešte raz.... už dávno ma niečo tak nepríjemne nevábilo svojou formálnou originalitou a panteistickým duchovnom ako toto dielo.... na prvé videnie však veľmi náročné - nedokázal som sa 100% sústrediť a preto ani plne naladiť.... a možno je prekážkou aj môj pošramotený vzťah k matke :-/ ()
Matka a syn je mistrovská ukázka spirituálního filmu ve smyslu snímků Andreje Tarkovského. Nechci tím říct, že Sokurov je jako Tarkovskij, nebo že jsou zde výrazné prvky a analogie s Tarkovského estetikou - i když tady určité analogie samozřejmě jsou - , to by bylo příliš laciné, už jenom proto, že Sokurov je tradičně označován za jeho epigona atp., ale domnívám se, že Matka a syn naplňuje smysl "spirituálního" filmu. Na rozdíl od pozdějšího snímku Otec a syn je tento prostší, přímější a snad jaksi kontemplativnější - narativní struktura je minimální. Postavy se pohybují v jakémsi neskutečném světě na pomezí podzimu a jara a pocit neskutečnosti je navíc posílen deformací obrazu, barevným filtrem a rozostřením obrysů, vyvolávajícím dojem obrazové plochosti. Sokurov ukazuje vztah matky a syna v čisté formě, jakoby jej vypreparoval z matérie "skutečného" života a očistil od vedlejších příměsí. Obraz umírající matky je jeden z nejsilnějších filmových obrazů vůbec. ()
Malířské proti nudnému a zpomalenému - tj. velmi dobrá, téměř malující kamera je překryta až hrůzně ubíjející statičností děje, vnitřní jalovostí společných scén syna a matky. Je to jalovost, která nemá daleko k prázdnotě. Vznikají-li tady pochybnosti, není se co divit. Více pochybnosti tu vzniká o tvůrcích tohoto jinak ambiciózního projektu než o jeho divácích. Když dva dělají totéž, není to totéž. Sokurov určitě není bez talentu, otázkou je, zda to stačí na Sokurovovo používané označení pokračovatele ruské filmové školy. ()
Galerie (3)
Zajímavosti (1)
- Film měl premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě 1997. (Terva)
Reklama