Matka a syn

Po prvých piatich minútach som si hovoril, že ak bude film plynúť takýmto tempom, tak aj tá hodinka bude pre mňa veľa. Po ďalších piatich ma však film nečakane vtiahol do deja a mne to celé ubehlo clekom nečakane príjemne a rýchlo. Kamera a obraz je krásny, naplnený priam akoby bol namaľovaný temperovými fabami. Dokonca mi ani tak nevadila tá monotónnosť a statickosť kamery ako to, že to bolo celé premlčané. A aj keď dialógy matky a syna nemali nejaké vyššie rozmery, ich podstata sa mi vrývala po dožu a bolo celé krásne. Treba mať na to však správne rozpoloženie. 75%. (07.11.2007)

Film jako stvořený pro milovníky krajinek, silných lidských pout a osudů. Možná vrchol možností "uměleckého" filmu, ale pro mě bohužel jen relativně krátká výprava za "velkým mistrem" Sokurovem. Přestože mé hodnocení je nízké, je způsobeno čistě subjektivním dojmem, nepřítomností výraznějšího děje a nadbytkem poetického rozjímání. Mě ty malebné záběry přišly o ničem a sledování vztahu postav jen prázdné čekání na smrt... Mé city tentokrát šli jinou cestou... Matka a syn je však také příkladnou ukázkou, jakým filmům škodí průměrování hodnocení, protože uživatelé, kteří podobný typ filmů vyhledávají budou více než spokojeni (z doslechu:)) a ti ostatní jen nechápavě kývat hlavou z prožité nudy a čekání. Já se přiznám, že tentokrát spadám do té druhé kategorie... Kolik ale uživatelů dává 4* jen kvůli poetice, kterou sami třeba ani hlouběji nechápali?(možná časem druhý pokus) (18.10.2007)

Malířské proti nudnému a zpomalenému - tj. velmi dobrá, téměř malující kamera je překryta až hrůzně ubíjející statičností děje, vnitřní jalovostí společných scén syna a matky. Je to jalovost, která nemá daleko k prázdnotě. Vznikají-li tady pochybnosti, není se co divit. Více pochybnosti tu vzniká o tvůrcích tohoto jinak ambiciózního projektu než o jeho divácích. Když dva dělají totéž, není to totéž. Sokurov určitě není bez talentu, otázkou je, zda to stačí na Sokurovovo používané označení pokračovatele ruské filmové školy. (20.10.2007)

Andrej Tarkovskij + Ingmar Bergman + Béla Tarr = Alexander Sokurov. Nesmírně citlivě a přitom krutě pravdivě natočený snímek ruského režiséra Sokurova, jehož tvorba mi po dlouhou dobu zcela unikala. "Následník" Andreje Tarkovského velkého Mistra velmi uznával, natočil o něm dokonce celovečerní dokument Moskevská elegie. Sám Sokurov tíhne k minimalismu, což se projevilo v plné síle i v tomto snímku, konstruuje až nesnesitelně dlouhé záběry, čímž se částečně podobá stylu Bély Tarra. V Matce a synu jsou postavy staženy do pozadí, jde především o dokonale komponované záběry, které připomínají spíše malbu než filmový obraz, a jimi vyvolané pocity. Postavy mi přišly spíše emocionálně vyprahlé, i když v jednom osobním momentu jsem na chvíli zapochyboval. Na jednu stranu malá stopáž, na druhou velmi hutný film, při závěrečných titulcích jsem měl pocit, že mám za sebou film s minimálně 150 minutami. To ale nemyslím v negativním slova smyslu, spíše naopak. Ještě menší osobní poznatek nakonec. Obraz hluboce zkroušeného syna stojícího v travnatém porostu a ohlížejícího se na v dáli jedoucí vlak patří k nejsilnějším a nejemotivnějším scénám, jaké jsem kdy viděl. Syn, jako by se pomalu smiřoval s odchodem matky na věčnost, vlak již dojel do její cílové stanice. (18.10.2007)

Separační úzkost jako ploditel spirituálního filmu aneb ztráta toho nejdražšího, co jsme ve skutečnosti nikdy neměli, protože i tento film se svojí přiznanou nadreálnou stylizací zároveň nevědomě přiznává, že nebetyčné city existují vždy až zpětně – když umírají a zemřou (a tento zpětný pohled je v posledku umělecké dílo samo). Zajímavější je, že zplození nostalgie z ducha ztráty nabývá u Sokurova ryze osobitou kinematografickou formu, v jejíž nostalgicky rozostřeném, místy až kýčovitě romantizujícím pohledu je rozostřena i sama povaha ztráty – ze spirituálně nejvnitřnější ztráty matky se rázem může stát ztráta říše (Moloch) nebo ztráta moci nad sebou i okolím (Býk)… Tyto tři filmy vznikly za sebou a s použitím stejného vizuálního jazyka, ale málo který příznivec Ducha a spirituality je asi ochoten připustit, že Matka vede k Leninovi a Syn k Hitlerovi, leč logika nostalgického hledání ztraceného vede od monster čistě osobních k monstrům velkých dějin, protože není pochyb, že Syn po smrti Matky vyroste buď v uznávaného režiséra, anebo diktátora. (19.07.2020)