Neposlušní

Neposlušné chování Leni a Lazara nebylo sice ve filmu nijak blíže vysvětlováno, ale působilo na mě docela příjemně a oba hlavní hrdinové mi byli i sympatičtí. Můžeme sledovat dva mladé lidi, ve kterých ještě pořád přetrvává ta rozpustilost a nespoutanost z dětství, jak putují (bez konkrétního cíle) ospalou srbskou krajinou aby i oni byli následně konfrontováni s dospělostí. Dějově mi však film nic zajímavého nepřinesl a také nezanechal žádné emoce. Téměř celá první polovina filmu na mě působila až příliš utahaně. Teprve v road movie scénách začal film mírně gradovat. Také na postavu vypravěče jsem si nemohl nějdříve nějak zvyknout, ale když jí hodnotím s odstupem bylo to příjemné zpestření a odlehčení snímku. Díky zajímavé kameře (Dorde Arambasic) a vhodně zvolenému hudebnímu doprovodu (zejména písně Milana Subota) musím přidat v hodnocení třetí hvězdu. (14.06.2014)

Děti si hrají, dospělí si hrají, pohřeb, letní výlet na kole, svatba, meloun, klíště, voda, pole, láska? Film zakládá svou působivost převážně na vizuální stránce. Využívá kontrastů (rusovláska na zelené loďce, tyrkysové šaty v kukuřici,... ), ale i barevných souznění (květované šaty, květovaná zeď), plochy zlatavých polí, estetiky téměř opuštěných cest i statických lidských instalací (Srbové na cestě). Člověk si může vzpomenout třeba na Wese Andersona, po obsahové stránce je však snímek nesrovnatelný. Hravý je, humorný už méně. Pracuje s minimem dialogů a příležitostným vypravěčem, aby si autor zdůvodnil, proč je do děje najednou zasaženo. Když se hrdinové vydají na cestu, divák očekává, že se tam stane něco, co tuto situaci vyřeší a to jakýmkoliv způsobem. To se ale nestane. Postavy v průběhu filmu neprojdou žádným vývojem a s koncem filmu se dostáváme vlastně tam, kde jsme byli na začátku, s jediným rozdílem – divák ví o postavách něco málo navíc. Jaké je ale vlastně poselství filmu, když nedospěje k žádné změně? Dětem je 24, ale stále se chovají stejně. Nebo jeden z nich právě dospěl? V každém případě mě na tom něco bavilo. Možná, že zde k upoutání stačí už jenom ten způsob využití filmového jazyka. No co, že se vlastně nic nestalo... ale ta atmosféra! Plus: Soundtrack (13.06.2014)

Dva blízcí přátelé z dětství měli vlastní imaginární jazyk, ale jejich vztah v dospělosti na anarchii dětství nedokáže navázat. Cyklistické road movie pustou srbskou krajinou zakončí tornádo. Největším pozitivem je herečka Hana Selimović, na druhé straně bez vševědoucího vypravěče bych se býval rád obešel. (14.07.2014)

Neposlušní jsou ten typ filmu, u něhož nemá smysl rozebírat ani jeho postavy, ba ani děj. Ten totiž prakticky neexistuje - jednoduchý příběh o snaze mladého srbského páru jít rebelsky proti proudu a navrátit se do dětských let je poskládán z velmi izolovaných epizodek. Ústřední duo zas tvoří nepříliš sympatičtí a nepředvídatelní blázni, kteří spolu hrají prapodivnou psychologickou hru bez pravidel. Na snímku zaujme jedině balkánské venkovské prostředí a tvarované tělo hlavní hrdinky, jinak je ale tahle poetická, pocitová a na estetice obrazu založená road movie na kolech poměrně zbytečná a divácky nepřívětivá. Na to, jak jednoduché poselství sděluje, tak ho sděluje opravdu dost dlouho a navíc neatraktivním způsobem. (13.06.2014)

U Nepolušných jsem docela dlouho lavírovala mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami – obvykle zarovnávám hodnocení níž, ale po vyslechnutí názorů z okolí mi nadhodnocení připadalo snad i oprávněné, ikdyž jsem po něm nakonec nesáhla. Autorský počin mladé srbské filmařky připomene celou řadu snímků pohrávajících si s obdobím léta jako bezčasí, kde je vše bez následků dovoleno – od Sedmikrásek, přes Jízdu až po Moonrise Kingdom. Filmy navíc spojuje také infantilní chování hrdinů, jež umělým návratem do dětství utíkají před problémy 'dospělého' světa. Hrátky hlavních hrdinů a jejich uzavřený svět posilují dlouhé záběry s kontrastním používáním barev a především zvuk, který je oproti filmovým zvyklostem až nepatřičně zesílen (dech, jezení rajčete) a v případě větrné smršti hrozí, že vám utrhne hlavu. Celý příběh se soustředí spíš na jednotlivé okamžiky a epizody než na jejich propojení a osvětlení všech souvislostí, postupuje líným tempem, dusí vás v očekávání a zklamává podvratným vypravěčem, jež přispěchá na pomoc vždy, když už ho dávno nepotřebujete. Film diváka vmanipulovává do přímého domýšlení událostí a možná právě jejich neuspokojivé vyústění, nevhodné i ve svém načasování asi jako ohňostroj za denního světla, se odrazilo také do celkového hodnocení. (14.06.2014)