Reklama

Reklama

Osamělý hlas člověka

(festivalový název)
  • Sovětský svaz Odinokij golos čeloveka (více)
Sovětský svaz, 1987, 87 min

Obsahy(1)

Nikita se po úspěšném vybití buržoazní třídy Rudou armádou navrací z války domů a začíná žít ten slibovaný šťastný život. Po stydlivém setkání s Ljubou (režisér záměrně své neprofesionální protagonisty před touto scénou ani neseznamoval) a následné svatbě se dokonce snaží dostát všem manželským povinnostem. Prostředí všudypřítomné smrti, hladu a rozkladu, kterým má jejich láska čelit, jen prohlubuje osamělost zdrcených duší, které ke svému vzkříšení potřebují ještě jednou symbolicky zemřít. (Seminář ruských filmů)

(více)

Recenze (3)

Rozjimatel 

všechny recenze uživatele

Môj ôsmy Sokurov a s najväčšou pravdepodobnosťou aj posledný. Myslím, že šancí som mu dal už dosť. Zo všetkých tých filmov ma vyslovene bavil len jeden (Dni zatmenia) a ešte jeden čiastočne (Ruská archa). Z tohto filmu som mal taký istý dojem, ako z väčšiny filmov. Ich spoločné črty sú nezáživnosť, nevábny, odfarbený obraz, ktorý pôsobí ako natočený nejakou predpotopnou technikou, filmová hudba použitá zriedkavo (ak nejaká je, tak zvyčajne umocňuje nepríjemný dojem), namiesto nej sú kadejaké podivné, rušivé zvuky. Do chatrného príbehu (mladík vrátivší sa z vojny a jeho ľúbostný vzťah k mladej študentke) sú bez ladu a skladu povkladané nejaké dokumentárne vložky. Snáď jediné, čo sa tomu nedá vytknúť, je originalita štýlu a celkom dobrá atmosféra. Sorry, ale príde mi to skôr ako nejaký amatérsky počin, než dielo celosvetovo uznávaného režiséra. Túto prvotinu Sokurov venoval Tarkovskému, aj ho často s ním porovnávajú, lenže môj názor je ten, že Tarkovskij je niekde úplne inde. P.S. Takú škaredú babu museli v Rusku asi veľmi dlho hľadať. ()

Dionysos 

všechny recenze uživatele

Film měl premiéru až v době perestojky, ale byl natočen již na konci 70. let jako Sokurovova závěrečná diplomová práce na moskevském VGIKu a jedná se tak o autorův první celovečerní film. Osvobozující prostota příběhu o zrodu a strasti lásky mladíka - válečného navrátilce Nikity a mladičké studentky Ljuby, kteří se po občanské válce snaží začít společný život. V zemi, která toho tolik zakusila a jejíž utrpení si v sobě nesou všichni ti, co přežili, i do dalšího života. Těžko popsatelné melancholické i depresivní filmové obrazy evokující zašlé fotografie ještě zašlejší doby před válkou nebo vybledlé pohlednice belle époque dělají z tohoto filmu nezapomenutelný zážitek. Zádumčivost ruské duše v krystalické podobě - a není se co divit, když film je dedikován A. Tarkovskému. Štěstí a láska nemůže než s tragikou a úsilím překonávat překážky v zemi, kde jsou lidé jako ve věčném kruhu dějin nuceni dřít se a trpět pro vlastní holý život. ()

Reklama

garmon 

všechny recenze uživatele

Budu spíš nevlídný, mám ze Sokurovových fimů rozporuplné pocity: je u mě především estét, novátorství u něj ale navíc nebývá moc ehm estetické. Často temné pro temno, schválně hnědé, zdlouhavé. Tady to je ještě nepropojované, zvukový guláš nerozmíchaný do té správné emulze, aspekty nepříběhu nenaglazované, chybí šelak metempsychózy, fixativ transgrese; ještě se tu navíc bogajego používá dynamizující nájezd zoomem (!), je snaha jej vypíchnout, aby to bylo aspoň nápadné a tvořilo to předěly ve formě, ale ani to není řešení, prostě to občas čučí jak trojoká rybka z Pripjati. Když je to retro s flétnou a rodinou dívky, vypadá to skoro... ...jak česká nová vlna třeba u Jireše anebo Herze: právě tak to hopsá a cinká a animuje. Když prší a hýbou se v tom listy anebo když padají předměty, nemá to tu trpělivost, jakou má náhoda u Tarkovského. A Sokurov samotný? Kde v tom je? Už tomu totiž zbývalo jen trošku, řekl bych, že hned v dalších filmech je už naplno, v té své estetické přepjatosti a náročnosti formy a vlastně nevkusu elitářů a těžkomyslnosti velkorusů. Tady se dá vystopovat, co ho - nejlepšího (protože jsou imho i Sokurovové velmi slabí) tvoří, proč je občas tak, ehm, nestravitelný (říká se, že kdo nebyl ve dvaceti dekadent a v padesáti konzervativec, jako by nebyl): jednak jsou to textury, pak sáhodlouhost, která by měla být hypnotická (přidej trochu metafyzické úzkosti a máš to). Dále jsou tu výrazní (zde sympaticky nosatí) neherci (vždy ale krásní těly vertikálního směru, na kterých ovšem plandá oblečení - zkuste toto s Helenou Růžičkovou, neklapne to); je tu opakuju ta tíže a hned za ní - ÉÉÉCH - mé duši nerozumíte! Nekomunikativnost, neprostupnost - ale ne hermetická, jen začerněná. A snad zodpovědnost za svět? Dostojevština. A je tu taky fůra aluzí na minulost. Stesk. Nebýt záběrů na staré fotografie, má to o třetinu menší stopáž. A pak je to najednou zase barevné a lyrické, jak kdyby Radziwilowicz s Kolářovou trávili Léto s kovbojem - jenže by bylo v Mazací hlavě. A ten další přerod je tak neústrojný, že si jdu přečíst Platonova, zjevně je to Řeka Potudaň... ()

Galerie (2)

Zajímavosti (2)

  • Hoci bol film natočený už v roku 1978, oficiálne vyšiel až o 9 rokov neskôr, a to kvôli cenzúre v ZSSR. (Georgei)

Reklama

Reklama