Drsné jaro

Přesně **1/2 - čili průměr. I během relativně krátkého filmu se člověk může nudit. Některé složky tohoto filmu jsou vydařené. Zejména hudba, bez níž by se na to nedalo vůbec dívat. Ale celkově je spád filmu velice zdlouhavý a pomalý. Řekl bych, že tento film je o všem a zároveň o ničem. Některé tzv. hluboké myšlenky by sice byly na delší zamyšlení, ale tento snímek mě k tomu rozhodně nenaladil. A bohužel "krutá" pointa byla lehce odhadnutelná předem. Pro všechny, kteří se chystáte na tento snímek podívat, chce to mírně depresivní nebo melancholickou náladu. Jinak to bude ztráta času. (12.04.2006)

Musim rict, ze tenhle film me hodne prekvapil. Sehnal jsem ho hlavne proto, ze tam hraje Ryuhei Matsuda, ktereho mam hodne rad. Neumim popsat, co me na tom tak vzalo, ale nemuzu si pomoct. Je to to film, u kteryho mi porad tlouklo srdce jak zbesily a cekal jsem, co bude dal. Vsechno dokresluje genialni hudba, ale pochybuju, ze bych nekdy sehnal soundtrack :( . Nasili tam neni samoucelne, vzdy ma sve misto a neni prehnane, jak je obcas v japonskych filmech zvykem. Vrele doporucuju. (05.02.2005)

Do třetice japonská "zlatá mládež"... Přišlo mi to trochu slabší než Kurôzu Zero nebo Doroppu, ale to neznamená, že je to v něčem nepředčilo. Svojí rozvláčností, ledovým klidem a přirozenou inteligencí hlavního hrdiny, v kontrastu s kvetoucími tulipány a sakurami, na mě působil mnohem depresivněji, než zmíněné dva filmy. Panoptikum nejrůzněji "postižených" postav dává celému filmu originální i ponurý ráz. Film je černý jako školní uniformy hrdinů, jenom sem tam místy probleskne veselejší barva, aby ukázala, že nějaká ta radost v tom bezútěšném světě ještě je. (31.05.2012)

Nevím proč, ale Aoi Haru mi čímsi blíže nespecifikovatelným připomínalo naše Šakalí léta. Přitom je to film diametrálně odlišný. Styčným bodem je v obou případech jen prvek mladistvé rebelie a přemíra hudby, v Aoi Haru výborné a nadupané, plné kytarových rifů, jež často doprovází poetické zpomalené záběry. Film je to hodně pocitový, k zamyšlení, oscilující mezi depresivní, odevzdanou náladou a odlehčenou, leč hodně černohumornou. Drsný a těžko uchopitelný snímek, nad nímž budu ještě nějaký čas přemítat. (15.12.2005)

Nějaká freska, ne? Nuže, co jsem zjistila? Že tlak, vytvářený na japonské studenty posledních ročníků středních škol je OBROVSKÝ! Maturita se u tak soutěživého národa stává vysoce zátěžovou záležitostí, na kterou navazují neméně důležitá rozhodnutí, třeba - co dál? Univerzita, práce, yakuza? Já osobně bych si vybrala psychiatrickou léčebnu nebo vězení, protože ti, co tam mají být, jsou evidentně všichni venku... A teď beze srandy, ten drsný černohumor má podprahový význam - jsou v něm zakódována varování, jak divokou demokracií a všeobecnou připosraností pozbýváme vlády sami nad sebou a tím, jak boříme mantinely, zadupáváme zbytky sebeúcty, ze které by nové generace mohly čerpat a ne zoufale dumat, co vlastně se sebou... Tak, taky si zatleskám, třikrát... s přihlédnutím k poutavé spolupráci kamery a hudby. (11.09.2014)