Drsné jaro

Ve filmu spatřujeme bandu kluků, kteří nemají žádné cíle, trpí nudou a stále více se propadají do násilí, cigaret a nebezpečně si zahrávají se svými životy i se životy ostatních spolužáků. Kujo je dokonce po celý film naprosto citově chladný, nikdy nehne ani brvou, až na konci, když vidí, že Aokiho snažení dopadne jedině jeho smrtí, pokouší se ho zastavit, dobíhá však pozdě a Aoki umírá. Prostředí školy jen napomáhá k dokreslení atmosféry, neboť stěny školy jsou posprejované, toalety věčně špinavé a celá budova působí spíše jako příbytek nějakého gangu, než jako škola. Hudba jen doplňuje drsnost a násilí, ale zároveň i citovou vyprahlost jejích obyvatel, stejně jako postava liliputánského zahradníka. Film je vlastně takovou výpovědí mladé generace, nemající dostatek zájmů, smysluplných aktivit a pevného sociálního zázemí. (22.05.2015)

"Jsi-li šťastný, zatleskej", zní motto hlavních protagonistů filmu. Což znamená, že po jeho promítnutí se stěží bude chtít někomu tleskat, ať už jen tak, či jako zdejší hrdinové takto "rituálně". Asijská kultura, známá svým citem pro respekt v mezilidských vztazích, paradoxně přišla s pravděpodobně nejvíce naturalistickým filmem ze školního prostředí. Škola jako vzdělávací instituce je zde naprosto roztříštěný pojem a funguje vlastně jen z podstaty - studenti postrádají jakoukoli kázeň, zato jim nechybí smysl pro násilí na tisíc způsobů, takže vlastně nepřekvapí, že jindy sterilní školní chodby připomínají potemnělé průchody a tunely, do kterých by slabší povahy po setmění stěží vkročily... Zároveň však veškerá drsnost nepůsobí samoúčelně, ale přirozeně; skoro by se chtělo říci, že tato mládež jen navazuje na samurajské tradice, které taktéž v sobě obsahovaly čest a ušlechtilost (kdy druhá věc je forma). Když porovnám zdejší dění s vlastní zkušeností studenta, hledajícího si to své místo v kolektivu, chování rozmanitých charakterů je vlastně podobné, jakkoli zdejší přehnanost je zároveň i nadsázkou... Přičemž snímek se ke mě dostal právě v období, kdy jsem nebyl stářím daleko od Kuja a spol. (v prvním ročníku vysoké školy na podzim 2011). Stejně tak se nabízí i další osobní srovnání, zkušenost se subkulturami (jako je třeba ta fotbalová), které se také dají označit jako škola. Škola života. Viděno filmovým okem, nelze mít pochybnosti o příbězích, do kterých se přímočaře vpadne bez většího vysvětlování. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zpětně přečetl o komiksovém původu díla! Toto ladění bylo převedeno do filmových prostředků bez jakékoli poskvrnky, stačí snad jen stručně dodat, že postavy působí jak kdyby byly z našeho světa, i jako kdyby byly jen nakreslené. Schválně, i když nemáte jako já větší zkušenost s japonskými mangy, zkuste si je představit v animované grotesce... Stejně jako pro mne byl neznámou Toyoda a jeho režijní um, dočkal jsem se milého překvapení i v oblasti soundtracku, obstaraný skupinou Thee Michelle Gun Elephant, kdy melancholická skladba "Drop" je vyvrcholením nejen po stránce chronologické, ale i emocionální. Potvrdilo se mi letité pravidlo, že nejlepší filmová hudba je ta, kterou si okamžitě po skončení projekce vyhledám a znovu pustím. Podtrženo, sečteno - jeden z úzké skupiny filmů, jenž si nezasluhuje "jen" maximální pochvalu, ale permanentní doporučování široké skupině příznivců kinematografie. 100% (13.02.2021)

Nějaká freska, ne? Nuže, co jsem zjistila? Že tlak, vytvářený na japonské studenty posledních ročníků středních škol je OBROVSKÝ! Maturita se u tak soutěživého národa stává vysoce zátěžovou záležitostí, na kterou navazují neméně důležitá rozhodnutí, třeba - co dál? Univerzita, práce, yakuza? Já osobně bych si vybrala psychiatrickou léčebnu nebo vězení, protože ti, co tam mají být, jsou evidentně všichni venku... A teď beze srandy, ten drsný černohumor má podprahový význam - jsou v něm zakódována varování, jak divokou demokracií a všeobecnou připosraností pozbýváme vlády sami nad sebou a tím, jak boříme mantinely, zadupáváme zbytky sebeúcty, ze které by nové generace mohly čerpat a ne zoufale dumat, co vlastně se sebou... Tak, taky si zatleskám, třikrát... s přihlédnutím k poutavé spolupráci kamery a hudby. (11.09.2014)

Ne snad přímo zklamání, ale neuspokojení určitě. Měl jsem za to, že film bude víc punkový, víc syrový, víc drsný, víc realistický, víc existencialistický, víc nihilistický... No tedy nihilistický je možná dost, ale ta jeho nezáživná odosobněná forma mi pranic nesedla. A hlavně v první půli jsem měl chvílemi pocit, že sleduju pop-punkově pitoreskní verzi jakýchsi japonských Slavností sněženek z chlapecké střední. Nejzajímavější scéna je ona časosběrná s Aokim, stojícím na jednom místě od západu do východu Slunce, no a nejsilnější (hlavně díky songu od TMGE) pak následné sólové tleskání https://www.youtube.com/watch?v=wfRUj5g8dZo. A celkově docela dobrá muzika, to jó... (07.08.2018)

Drsná, bezútěšná a neradostná vize dospívajících studentů posledního ročníku střední školy, kteří se baví smrtelně nebezpečnou hrou na kraji římsy školní střechy, kde ten kdo vícekrát tleskne je považován za vůdce školního gangu. Snímek si mě opravdu získal a stejně tak i první představení hereckého umu Ryuhei Matsudy spolu s JPunk - Rockovou hudbou v pozadí. Dějově zajímavé, emočně výborné, po stránce doprovodné hudby nepřekonatelné, už jen díky klipu ♫ Drop ♫ a celému OST od Thee Michelle Gun Elephant, který mluví za vše a skvěle líčí atmosféru i pocity z Drsného Jara a nejen to. Některé záběry byly naprosto dokonalé a stejně tak i výkony herců. Dramatické momenty jsou prokládané krásnými záběry na školní sakury, metafora v podobě květin, které žáci zasadili a čekají až rozkvetou nebo scéna při zrychleném záběru od soumraku do úsvitu na školu. Film ve mě zanechal impozantní zážitek, rozjaření a vysoký srdeční puls. 98% (29.06.2009)