Nonstop párty

Najskôr k toľko diskutovanému stvárneniu Iana Curtisa. Myslím, že porovnávať po tejto stránke 24 Hour Party People s Control je absolútne irelevantné práve kvôli tomu, že zatiaľ čo cieľom Corbijna bolo ukázať divákovi, že Ian bol nielen obrovský umelec, ale že mal aj srdce, priblížiť jeho ľudskú stránku. Zamerať sa aj na osobnejšie aspekty nevyliečiteľne chorého pasívne agresívneho človeka, ktorý nedokázal prijať ako sám seba, tak aj kohokoľvek iného. Oproti tomu 24 Hour Party people je dokumentaristicky spracovaným obrazom toho, "ako to šlo". Coogan v roli Tonyho Wilsona exceluje a áno, páči sa mi aj výkon Seana Harrisa, pretože po zhliadnutí dokumentu o Joy Division (čo bolo až po mojej dogmatizácii Controlu :-) )som nadobudla predstavu Iana takéhoto, Iana zachmúreného, nahnevaného na celý svet, ponoreného do vlastnej hlavy z ktorej vychádzali brilantné texty. No nie sú to len JD, ktorí ma v tomto snímku upútali, samozrejme celkovo mi to sadlo a dobre známe punkové nášlapy spríjemnili deň. (01.08.2011)

Na prvním koncertě sex pistols se v publiku nachází jen 42 lidí, ale všem z nich tento nový styl nějakým způsobem ovlivní život - nejvíce Tony Wilsonovi s tváří Stevea Coogana (jen tak mimochodem hraje bombasticky). Tento pseudodokument, ve kterém je Wilson vypravěčem a zároveň hlavním aktérem na vás dýchne nespoutanou atmosférou osmdesátek - aneb sex, drogy a hlavně nějaká hudba v pozadí (ač ranným punkáčům z této éry nijak neholduji, ve filmu autentická hudba skvěle dokresluje celkový obraz doby). Snímek obsahuje pár výborných momentů, které si budu pomatovat ještě hodně dlouho, například scéna s lehkýma děvama v dodávce nebo psaní smlouvy krví. (05.12.2008)

Musím se přiznat, že plným počtem hvězdiček hodnotím spíše kapely a onu hudební scénu a žánry ve filmu zmiňované než samotný postmoderně koncipovaný film, kdybych si sám na vlastní kůži teenagera nezažil éru indies a manchesterské scény (a dozvuky punku, alespoň tedy v té době tady u nás v Čechách), asi bych hvězdičkové absolutorium nedal. Chápu, že pro ctitele jiných žánrů je to sotva průměrný film s ulítlým britským humorem a jako jediný nadčasový element tu ční herectví Steve Coogana - tolikrát pak odkazované a citované v jiných médiích a filmech (viz třeba Jarmuschovo Kafe a cigára) a jeho úžasná stylizace do postavy Tonyho Wilsona, ale mě z nostalgie a hudební piety velí srdce dát ***** (28.05.2007)

Poměrně zajímavý, polodokumentární pohled na britskou punkovou hudební scénu, ale pokud člověk není vysloveně fanda, zas tak si to asi neužije. Ono hodnocení tohoto filmu bude asi záležet s tím jak moc se divákovi líbí zmíněná hudba či životní styl. Já si sice občas poslechnu Joy Division (případně New Order), ale tím moje znalosti končí a proto mi většina narážek nic neříkala. Navíc film je to poměrně dlouhý a místy nudný. Corbijnův Control možná není tak historicky věrný, ale jako film působí jednoznačně zajímavěji (ikdyž zaměření je samozřejmě trochu jiné). (08.08.2010)

Úžasný Steve Coogan si mě získal jako Tristram Shandy. V 24 Hour Party People zase sqěle zahrál Tonyho Wilsona. Celá poetika a občas absurdní a dokonale britsky chladný humor hodně připomíná Monty Pythons. To,že jsem některá jména kapel a hudeníků neznala, vůbec nevadilo. Každopádně Joy Division, New Order nebo Happy Mondays zná snad každý,kdo se o hudbu alespoň trošku zajímá. Atmosféru Manchesteru a jeho kultovní klubové scény film vystihl dokonale. (28.07.2008)