Nonstop párty

V čem je film Nonstop párty zajímavý a ohromně originální? V tom, že vypravěč, onen sebestředný reportér, je zřetelně uvnitř příběhu a účastní se ho. Jenže s tímhle zjištěním se pojí dva paradoxy. Pokud je skutečně uvnitř příběhu, pak adresát, ke kterému se obrací (posluchač), by měl být také uvnitř. Přesto se reportér neustále obrací k nám. Jak to? To je umožněno díky tomu, že má film blízko k dokumentu. A s tímhle zjištěním přichází druhá skutečnost, a to ta, že vypravěč se vlastně zas tak příběhu neúčastní, že přestože je vyobrazen (reportéra jasně vidíme), jeho funkcí je spíš budovat příběh „zvenku" (z pozice strůjce obrazů) a mapovat manchesterskou hudební scénu. Výsledek je ten, že reportér se příběhu částečně zúčastňuje (žije v něm, ovlivňuje ho a vidíme ho) a částečně nezúčastňuje (místy cítíme, že jen vypráví). Co z toho všeho vyplývá? Že teoretik Gérard Genette bude muset přepracovat svoje teorie. ____ S reportérem se pojí ještě tři další věci. Za 1, má přebujelý ego a přetlačuje se s kapelami, o nichž vypovídá, a mnohdy je svým namistrovaným akcentem totálně vyšoupne mimo „rámec obrazu“. Ten dandy, jinými slovy, si zřejmě myslí, že je důležitější než Sex Pistols. Za 2, má reportér mnohem blíž k PR managerovi a sociálním „Watergate“ inženýrovi než k nějakému pokornému Rabovi. A za 3, sice zdůrazňuje, jak je serious a svědomitě sestavuje manchesterskou scénu (zdravím Janu Kománkovou), jenže víceméně to jeho lavírování mezi mýtizací a demýtizací vede k tomu, že člověk má o pravdivosti dokumentu silný pochyby. Všechny ty tři body je ale třeba vnímat jako důkaz zajímavého konceptu filmu, ne jako negativa. ____ Téměř všechny scény ve filmu jsou prvotřídně zinscenované, což je daný tím, že nemají ostrý začátek ani konec a že se ve většině případů ocitáme tzv. uprostřed dění. Krásně to udržuje chod filmu. ____ Nonstop párty mě, nezastírám, chytnul za koule. Jede na stejný vlně jako Velvet Goldmine, Trainspotting nebo Human Traffic a s Ianem Curtisem se vypořádává asi tak desetkráte lépe než šablonovitý Control od image-makera Depeche Mode, Antony Corbijna. (28.09.2008)

Jediný spôsob ako verne zobraziť históriu je poriadne ju dofabulovať. Nič ako skutočná pravda neexistuje a každý dokumentárny film je konštrukt. Paradokumentárny spôsob akým sa rozhodol Winterbottom poňať obdobie od punku až po ranné deväťdesiate roky je adekvátny a jeho hravá forma pomáha absorbovať všetky bizarnosti a britské sucho humorné situácie. Rozprávač a zároveň hlavný hrdina filmu zosobnený egodeistickým Stevom Cooganom posilňuje sebareflexivitu celého filmu a pomáha symbioticky spájať archívne materiály s hranými pasážami. Takto sa darí režisérovi podporovať anarchističnosť, ktorá je tu vlastne hlavnou témou. Neviem si predstaviť "pravdivejšie" spracovanie undergroundovej manchesterskej scény. Corbijnov Control pôsobí pri Nonstop party ako ďalší film od Daniel Steelovej. (27.05.2012)

Najlepsie zivotopisy su tie, ktore sa neboja vymyslat si, ved skutocny zivot je nezchytitelny a casto inemu ako povodcovi zivotopisu utajeny. Najlepsie zivotopisy vedia, ze dolezite je vytvorit esenciu pravdy, iluziu, atmosferu doby a zivota. A to tato posahana UK komedia o hudobnom a zivotnom style prelomu 80. rokov ma. Bojim sa, ze novy zivotpisny film Kontrol o I.Curtisovy, aj ked pravdepodobne realite presnejsi, nebude tak dobry, ako tento vymysel. (16.10.2007)

Ze "svaté trojice" dotýkající se mých oblíbených Joy Division nahlíží Nonstop párty na problematiku úplně jinak než Control nebo Joy Division a pouze okrajově, což je na jednu stranu trošku škoda, ale na druhou stranu film úplně překrucuje některé skutečnosti, které jsem se dozvěděl v již zmíněných dílech, trošku mě to rozhodilo a byl jsem téměř rozhodnut jít s hodnocením hodně dolů. Druhá půlka však film zvedla, ačkoli mi byla vzdálenější a vše skvěle podtrh Steve Coogan svým výkonem. A archivní záběry, které jsou pouze záznamy koncertů, bych rozhodně vypustil. (13.09.2010)

Obdobně jako později v Tristramu Shandym zde Coogan coby Tony Wilson předvádí, jak být postmoderní v době, kdy to ještě nebylo v módě (pravda, v době Laurence Sterna to nejen nebylo v módě, ale prostě nebylo). Control je solidní film o Joy Division, ale obzvlášť ve světle této neuvěřitelné jízdy je vidět, jak těžkopádně natočený snímek to je, byť podává velmi autenticky vypadající dobové obrázky. Zde se ovšem ty obrázky hýbou a spíš než věrné jsou rozverné, Coogan perlí s obrovskou bezprostředností a přitom jde o dost sofistikovaný humor, v němž je místo pro narážky na Boethia či Williama Morrise i na feťácké vtípky. (11.08.2009)