Mefisto

Tuším, že Hendrik (Klaus Maria Brandauer) měl jasno ve třech věcech, předně se oženil s divadlem a nehodlal se své práce vzdát, pak chtěl přežít, ono s kulkou v hlavě se poměrně dost obtížně zkouší nové představení, no a věděl, že nechce opustit svou rodnou hroudu a mateřský jazyk... Co netuším, je, má-li to kloudné řešení bez znalosti událostí a dalšího vývoje, mně se totiž z pohodlí mého gauče v obýváku a utrpěným dějepisným vzděláním nechce ani za mák soudit... (08.11.2020)

Po zralé úvaze jsem se rozhodl film neohvězdičkovat - alespon pro toto první zhlédnutí, protože jsem se dostal do situace, kdy se rozhoduju na té škále od tří do pěti hvězdiček. Na škále od průměrné, bo podivné až po dokonalost samu (i když ta se s podivností zrovna apriorně nevylučuje). Rozervanost hlavního hrdiny nás provází celým dějem, za jejího současného stupňování. Hedrik Hofgen je člověk možná trochu víc arogantní a snaží se dělat to svoje umění, je přeci jenom umělec - v tomto se filmu myšlenku daří skvěle vyobrazit. Ale horší stránkou (nevím ovšem nakolik je to dáno zvláštností předlohy zvláštního autora) je celková zmatenost děje již od samého začátku. Vizuálnost dokonalá, ale další věci mimo formu jsou prostě mimo formu... prostě nevím, jak hodnotit a dávat kompromis mezi 5* a 3* jen kvuli hodnocení se mi zase nechce... (15.03.2009)

Myšlenkově velmi hluboký film, o kterém se dá debatovat hodiny a hodiny. Líbí se mi, jak jsou v něm věci absolutně nejednoznačné. Kdybychom o Höfgenovi slyšeli jen tolik, že to byl herec sympatizující s nacismem, bylo by strašně jednoduché ho odsoudit. Ale po skončení filmu to tak jednoduše nejde. Jak naložit s člověkem, který udal svého známého a de facto ho tím odsoudil k smrti, když ten samý člověk pomohl svému příteli a své lásce uniknout před smrtí? Jak soudit člověka, který měl odpor k nacistickým pohlavárům, a přesto si pro ně doma cvičil stisk ruky, aby ho měl dostatečně pevný? Je Hendrik Höfgen ďábel s bílou maskou nebo anděl s černým ksichtem? K úplné pravdě se nikdy nedobereme, ale o to zajímavější je se po ní ptát. Symbolika filmu (mefistovský převlek) funguje dokonale, finále je úžasné. Je pravda, že film mohl být trochu kratší, ale na druhou stranu, sám nevím, kterou linii příběhu bych vypustil, takže u mě vlastně naprostá spokojenost.. (07.12.2010)

Moje první setkání s tímto panem režisérem dopadlo přesně tak, jak jsem si v hloubi duše přál a už se těším na naše další společné filmové dýchánky. Na čem Mefisto stojí; na výtečném hereckém výkonu Brandauera, dále na přesném pojetí charakterů (i když samozřejmě vede postava Hendrika), a na výborném vykreslení doby a lidí v ní žijících (bolševici, zastánci republiky a nacisté, u kterých se postupně mění jejich postavení). Jistě, ne každého zaujme nejen politická situace 30.let v Německu, ale vše ostatní dokáže zabavit i historického antifanouška. Titulní postava je totiž gejzírem různých poloh; je to slaboch, zbabělec, ale v okamžiku získání těch správných konexí a pozice velký pán, ovládá výborně svoje vystupování, připomíná až chameleona, více než člověkem je v reálném životě též hercem. Jeho ambicióznost jde v ruku v ruce s obezřetností a „vlezdoprdelkováním“, uměním přiklonit se na tu správnou stranu (od nadšeného soudruha přes vydržovaného buržoazního floutka až po s nacistickým režimem spolupracující loutku). Když dostane přes prsty, stáhne se do sebe, změní svoji polohu, způsob vystupování a znovu hledá cestu na výsluní. Přitom všem však má zbytky svědomí, takže ani při kolaboraci není vyloženě zápornou postavou. Navíc, on sám pro sebe je přece jen herec, tak co od něho chtějí, že? Aneb co zmůžou ideologie s proměnlivým jedincem. Jinak, nejen závěr byl velmi symbolickým, fascinovala mě například i scéna, kdy Mefisto soustředěně pozoruje nacistického pohlavára v lóži, na ten tolik říkající a přitom tajemstvím obestřený mrazící pohled jen tak nezapomenu. Chyběl mi snad jen trochu více rozvedený konec, jinak vcelku jasných 5*. A zvláštností je, že snad za celý film nikdo „nepozdraví“ Vůdce, který zde ostatně nikdy není nazýván přímo svým jménem. (25.01.2013)

Zrcadlení Klause Manna, syna Thomase Manna, na téma Gustafa Gründgense (1899-1963). V románu a posléze ve filmu je formováno jako vzestup Hendrika Höfgena skrze provinční koketování s levicí v Hamburku, zlomené ovšem záhy společně s růstem kariéry v Berlíně a proměněné v poklonkování pravici. Klaus Maria Brandauer tradičně prožívá naplno všechny vrcholy své postavy. Jako ambiciózní herec zabředává do divadelní předválečné atmosféry, do toho neopakovatelného světa, který byl tak surově zničen. Tato zkáza pak ruku v ruce způsobí vzestup a pád mnoha takových Hendriků, kteří si ani během těch pár let nevšimli, že budoucnost pro ně může být už jenom horší. Co je ale zdaleka nejzajímavější, je zachycení ve vedlejší linii příběhu německé černošky, což skutečně ve filmech z meziválečné doby nebývá zvykem. (05.01.2012)