Mefisto

S ďáblem se nedá smlouvat. 1) Předlouhý film přecpaný divadelními monology je zřejmě určen divákům, kteří se chtějí v klidu zamyslet nad polopaticky podanými příměry a pravdami o paralelách divadla a theatra mundi._____ 2) Herci, dramatikovi a homosexuálovi Klausu Mannovi posloužil pro napsání částečně autobiografického příběhu jeho pravděpodobný milenec, herec Gustaf Grundgens. Tento pruský státní rada za nacistů pomáhá po válce obnovovat divadelní život v sovětské (!) zóně, aby posléze přeběhl do západního Německa, kde hladce naváže na předválečnou slávu. Inu, divadlo mě potřebuje a každý režim potřebuje divadlo._____ 3) Třiačtyřicetiletý režisér István Szabó natočil podle knihy třicetiletého spisovatele oskarový film, který ovšem navzdory několika výpravnějším scénám svým důrazem na text, vyprávěním do kamery a absencí akce připomíná spíše televizní inscenaci. První hodinu filmu bych klidně postrádal i s její ukecaností a vážným rozebíráním trivialit._____ 4) Přesvědčivého Goringa (Rolf Hoppe, král z Tří oříšků pro Popelku) i ostatní herce doslova válcuje svým obrovským hereckým nasazením Rakušan Klaus Maria Brandauer (titulní role), jehož fantastický herecký výkon se, přinejmenším v mých očích, rozhodujícím způsobem podílí na vyznění jinak dost nevýrazného filmu. (30.09.2009)

Příběh herce Hendrika Hofgena, který je ochotný úspěchu a divadlu (i mimo scénu hraje part, který ho zpočátku i baví, byť si uvědomuje a později ho děsí jeho směr ) podřídit vše, a to dokonce i morální zásady a svobodu. Hofgena ale nemůžu tak lehce odsoudit. Sice se zbavuje svých rasově nevyhovujících přátel, ale na stranu druhou mu není lhostejný jejich další osud. Možná, že umění skutečně přechovává vyšší hodnoty a nehledě na politický systém je zprostředkovává lidem. Možná skutečně nemůžeme všichni emigrovat, protože země by zůstala prázdná. Možná skutečně nemůžeme být každý hrdinou. Byť právě apatie je to, co nejen totalitním režimům tak nahrává. (24.10.2008)

"Čo odo mňa chcú?, ja som iba herec..." Spočiatku som si myslel, že príbeh bude podobný filmu Garderobiér s R. Finneym, dokonca sa ich odohráva vo vojnovom období. Mefisto je ale o niečom inom. V prvom rade o hercovi, človeku mnohých tvári, človeku, ktorý má rád lesk a slávu a je mu celkom jedno, že sa z neho postupne stáva nacistický poskok. Moje prvé stretnutie s Istvánom Szabóm a jeho dvorným hercom K.M. Brandeurom dopadlo dobre. Vytkol by som iba niektoré zbytočne dlhé ukážky z divadelných predstavení a tanečných vystúpení. Minútou by režisér bohate vystihol atmosféru i myšlienku a preto nie je nutné, aby som pozeral na päť minútové vystúpenia. Film to zbytočne natiahlo o nejakých 20 min. a zaniká tak možnosť príbeh zdramatizovať. Najsilnejší moment: "Vypadni komediant!". Inak spokojnosť a Oscar zaslúžený. 80%. (16.12.2012)

Film o subjektivní morální odpovědnosti ve velkém, objektivním dějinném procesu. Herec Henrik Höfgen se skrývá za svou divadelní masku se kterou chce proplout dějinami. Osudová role Mefista jej ale vrhá do náruče ďábelských nacistických struktur, ze kterých není úniku. Divadelní herecká exaltovanost splývá s reálným "divadlem" nacistického teroru, Höfgen je od jisté chvíle nenávratně ztracen (viz věta ministerského předsedy - "Učím se od vás."). První spolupráce režiséra Szabóa s K.M. Brandauerem, který podává nezapomenutelný výkon. Jako elitní divadelní herec suverénně prezentuje svou výraznou postavu v díle, které je divadlem zřetelně ovlivněno i formálně (málo postav, málo velkých celků a dynamických záběrů, řada dlouhých monologů hlavního hrdiny...). (02.06.2006)

Mefisto představuje velice výraznou tématickou variantu Schindlerova seznamu, zatímco tragikou hlavního hrdiny a zapojováním jeviště do příběhu tíhne k filmu All That Jazz. Jeviště tematizuje ve druhém plánu herectví, převlékání kabátů a upřímnost. Nakonec Hendrik Hoefgen coby stoupenec stanislavského metody, který se v reálu musí přetvařovat a směřuje až k jím neviděné iluzi, odpovídá obrazu zpitomělé a sobecké německé buržoazie meziválečné éry, která nespatřila a nechtěla spatřovat nebezpečí nacismu. V první půli připomíná Hendrik impulsivními výroky Hitlera u proslulého řečnického pultíku, zatímco ve druhé půli od podobných výstupů upouští. Přesto a proto si myslím, že hlavní představitel vyloženě kariéristickým umělcem není. Hendrik nikdy nepřivírá oči, nikdy se nepřikloní na stranu nacistických pohlavárů, naopak pomáhá přátelům (tak jako Oskar Schindler) a na rozdíl od ostatních neustále pochybuje. Podlehne nakonec? Zdá se, že pouze změní pozici z herce do diváka; do diváka bez možnosti ovlivňovat nastalou mašinérii. To symbolizuje film v závěru světlem namířeným na Hendrika, neboli světlem namířeným na diváka, jak o tom zhruba v půlce filmu sám hlavní představitel mluví. V duchu předešlého dodatek: Klaus Maria Brandauer je herec-nadčlověk. (03.11.2008)