Mefisto

Szaboova středoevropská trilogie křísí polozapomenutou středoevropskou identitu, která ještě před šedesáti lety byla živou součástí veřejného povědomí všech národů a států "užší" střední Evropy. Brandauerovy výkony jsou vynikající a v zásadě vyvážené ve všech filmech tohoto širšího ideového celku. Důležitá je právě ona horní časová hranice před rokem 1945. Podobenství filmu je vlastně detailně zachyceným procesem nomenklaturizace jinak schopného, ve své profesi silného a odolného jedince (jedinečná je dech beroucí rekonstrukce avantgardních scén dvacátých let ve výmarském Německu. Slušnost přechází do zločinu tiše, zpolehounka, krůček za krůčkem. Zrod zločince a lumpa je zdánlivě pevně propojen a jasně dán. Včetně virtuální útěchy menšího zla a domnělých dílčích zásluh téměř opozičních. Už se nejedná jen o Hitlera, ale o jasné vymezení lidství oproti jeho zločineckým mantinelům včetně časově mladších totalit druhé poloviny minulého století. Konec - ve shodě s Mannovým stejnojmenným románem - je otevřený. Stejně jako naše znalosti tohoto zdánlivě neatraktivního, ale životně důležitého tématu. Navíc na případě strhujícího filmu již dnes poprávu považovaného za klasický. (23.09.2007)

Zrcadlení Klause Manna, syna Thomase Manna, na téma Gustafa Gründgense (1899-1963). V románu a posléze ve filmu je formováno jako vzestup Hendrika Höfgena skrze provinční koketování s levicí v Hamburku, zlomené ovšem záhy společně s růstem kariéry v Berlíně a proměněné v poklonkování pravici. Klaus Maria Brandauer tradičně prožívá naplno všechny vrcholy své postavy. Jako ambiciózní herec zabředává do divadelní předválečné atmosféry, do toho neopakovatelného světa, který byl tak surově zničen. Tato zkáza pak ruku v ruce způsobí vzestup a pád mnoha takových Hendriků, kteří si ani během těch pár let nevšimli, že budoucnost pro ně může být už jenom horší. Co je ale zdaleka nejzajímavější, je zachycení ve vedlejší linii příběhu německé černošky, což skutečně ve filmech z meziválečné doby nebývá zvykem. (05.01.2012)

Chcete-li opravdu poznat povahu člověka, postavte ho před misky vah. Na jedné váze se bude pohupovat možnost beztrestně stoupat v moci i za cenu obětování morální integrity či potopení lidí v nejbližším okolí. Na druhé misce poté bude ležet čisté svědomí za cenu utrpení, strastí a osobního neúspěchu. Až teprve v tomto okamžiku popadají na zem všechny masky a před vámi se zjeví nahá skutečnost v celé své kráse... Nebo v nezměrné ošklivosti? (30.01.2018)

Po zralé úvaze jsem se rozhodl film neohvězdičkovat - alespon pro toto první zhlédnutí, protože jsem se dostal do situace, kdy se rozhoduju na té škále od tří do pěti hvězdiček. Na škále od průměrné, bo podivné až po dokonalost samu (i když ta se s podivností zrovna apriorně nevylučuje). Rozervanost hlavního hrdiny nás provází celým dějem, za jejího současného stupňování. Hedrik Hofgen je člověk možná trochu víc arogantní a snaží se dělat to svoje umění, je přeci jenom umělec - v tomto se filmu myšlenku daří skvěle vyobrazit. Ale horší stránkou (nevím ovšem nakolik je to dáno zvláštností předlohy zvláštního autora) je celková zmatenost děje již od samého začátku. Vizuálnost dokonalá, ale další věci mimo formu jsou prostě mimo formu... prostě nevím, jak hodnotit a dávat kompromis mezi 5* a 3* jen kvuli hodnocení se mi zase nechce... (15.03.2009)

Dlouho jsem váhal mezi 4 nebo 5 hvězdičkami, ale nakonec jsem se rozhodl pro maximální počet. Důvodem je fantastický Brandauer, jehož živelný výkon mě doslova ohromil. Obsah filmu je velice dobře popsán v ČSFD obsahu, takže nemá cenu ho sem psát. Já se spíš zmíním o scéně, které na mne nejvíc zapůsobila - odehrává se po představení hry Mefisto a hlavní herec jde do lóže za generálem. Pohledy všech lidí upřeně hledí na Mefista a generála jak si třesou pravicemi a se strachem sledují začátek nového spojenectví. Úžasná scéna, kterou činí výjimečnou především to, že se odehrává úplně bez zvuku. (11.06.2006)