Slepá

Možná menší spoilery. Ani ne tak drama o slepotě, jako hravá esej o nespolehlivém vypravěčství. Ingrid používá vymýšlení příběhů jako trenažéru či terapeutické pomůcky pro opětovné navázání kontaktu se světem a k získání ztracené sebedůvěry. Do svých postav si promítá vlastní pocity, obavy a tužby. Einarův voyeurismus, při němž se dívá, ale není vidět, je převrácením situace Ingrid, která se nedívá, ale je/chtěla by být vidět (viz scéna z plakátu nebo poslední scéna filmu). Na postavě Elin si vypravěčka zase může vyzkoušet, jaké by to bylo být matkou. Hranice mezi imaginárním a skutečným světem se začne bortit, když se dalším aktérem příběhů stane Morten, na jehož fikční reprezentaci se Ingrid mstí za to, čeho se manžel dopustil (ale možná také ne). Výrazně subjektivizované vyprávění bez záruky, že to, co vidíme, není jen Ingridina verze reality, nám znemožňuje lépe poznat (resp. vidět) skutečnost. Stejně nespolehlivá je ovšem percepce vidoucího člověka, který svou kognitivní mapu vytváří na základě přímých vizuálních podnětů (vždy jde o individuální konstrukci mozku). Tím, že nás nutí neustále přehodnocovat pravdivost viděného, upozorňuje nás film na esenciální nespolehlivost vizuálního vnímání a nezobecnitelnost vizuální představivosti. Aneb, jak se dozvíme v úvodu každé učebnice lingvistiky i v prvních záběrech Slepé, když se řekne „pes“, pro každého půjde o jiného psa. Film nutnou zprostředkovanost reality tematizuje nerespektováním zavedených stylistických postupů (nenavazující záběry, skoky přes osu, rušivá práce se světlem, odmítání figury záběr/protizáběr) a zároveň stále v návaznosti na hrdinčin hendikep. Slepota tak není pouhý cynicky využitý „gimmick“. Vede nás k reflexi vlastního vidění a aktivnímu dotváření chybějících vizuálních vodítek. Díky zapojení do hry můžeme alespoň přibližně spoluprožít to, čím si protagonistka prochází, a následně třeba začít více využívat vlastní imaginace. Je to právě možnost „vidět“ (vytvořit si) svět takový, jaký by chtěla, která Ingrid osvobodí a navrátí jí víru v sebe samu a ve své schopnosti (za zásadní pro pochopení změny v jejím postoji považuji převedení vtipu o černochovi na kole do reality). 85% (14.06.2015)

„Nikdo nevydrží s někým, kdo má problémy. Ne na dlouho.“ Během sledování jsem si tu (neférovou) hru s divákem dost užíval. Je to, na co se zrovna dívám, ještě představa hlavní hrdinky či už realita? Člověk co chvíli začne něčemu věřit, načež je po zlomyslně dlouhou dobu držen v iluzi, že je to pravda, aby se pak najednou dozvěděl, že byl jen tahán za nos (anebo ne?). Nevidomost hlavní postavy je využita výborně, ať už k těm výše zmíněným představám, obrazovým manipulacím (lahůdkové „Kim“ či „pojízdná kavárna“), ale díky výborné psychologii postav i k hledání si cestičky (nejen) k Ingrid (kterou její představitelka hraje opravdu výborně). Navrch je tu pro Nory jedna bolestivá vzpomínka (na druhou stranu, kdo u nás neslyšel o Breivikovi?) a pro všechny pak i občasný humor v situacích, kdy je divákovi trapně, že se mu chce smát (např. „restaurace“, „veřejná doprava“, „vycházející společnice“). Místy se to s tím matením diváka možná až zbytečně přehání, ale i přesto musím tuhle neobyčejnou podívanou ohodnotit solidními 4*. (03.02.2017)

Tu máme skutočne veľmi zaujímavý film. Z Blind som bol na jednej strane fascinovaný ako režisér dokázal vytvoriť atmosféru a súčasne nám nič nevysvetľoval a nechal na nás ako to celé budeme schopní poňať. Rovnako bolo zaujímavé sledovať film a pohľad Ingrid na určité veci, ktoré tomu dodávali skutočne skvelú chuť. Na druhú stranu by som ale občas asi chcel, aby bol film menej negativistický a poňal najmä erotiku jemnejšie. Plus musím priznať, že sa mi tam aj tej erotiky zdalo dosť málo. A chýbala mi tam asi miestami. Ale zase sú tu aj skvelé momenty ako napríklad Morten s Elin v reštaurácii alebo Einar v kine. Keby tu takých scénok bolo viac, asi by som film ohodnotil vyššie. Takto dávam síce 3* ale v rámci hodnotení sú silné. Keď si dám dokopy plusy a mínusy, tak pozitíva jednoznačne prevyšujú. Plus ešte musím pochváliť skvelú muziku počas celého filmu. Radosť počúvať. (15.07.2015)

z některých kritických ohlasů jsem nabyl dojmu, že onou oceňovanou zvláštností Slepé má snad být jakési hravé střídání mezi vyprávěním objektivní perspektivou vševědoucího vypravěče v kontrastu s nespolehlivým vyprávěním subjektivní perspektivou hrdinčinou. nechce se mi s tím přímo nesouhlasit - respektive chce, jelikož ta slova popisují pramálo zajímavou banalitu, ale netroufám si -, a tak jen řeknu, že to, co zde jako podstatné vnímám já, tím však popsáno nebylo. proto za sebe dodávám, že na hru v zorientování mezi "fikční skutečností" a "imaginativní fikcí" jsem já osobně s filmem nehrál, ani jsem nenabyl pocitu, že právě k tomu by diváka snímek pudil. šlo tu o jinou hru. vždyť celé vyprávění je přeci vedeno perspektivou hlavní hrdinky a odtud surovou matérii fikční skutečnosti tudíž abstrahovat nelze ani ve stopovém množství. usilovat o nadhled mi proto zavání "slepou" uličkou. napětí mezi realitou a iluzí je trivialita, jejíž zdůrazňování je zde nejen nemístné, ale zastírá opravdové unikum filmu, a sice skutečnost, že forma vyprávění v sobě odráží dynamiku procesu vlastního vznikání (a do značné míry i zanikání, které je přeci neodmyslitelnou součástí procesu vyprávění). tematizace vidění může v souvislosti s tím svádět k závěru, že jej namísto pasivního odezírání vizuálních počitků máme vnímat (i) jako (spolu)vytváření obrazu a samotné sledování filmu se podle této logiky stává participací na zmíněném procesu výstavby narativu. vidět jako tvořit. tvořit jako vyprávět. (05.08.2015)

Slepou jsem dokoukala až napotřetí, dvakrát jsem jí vypla hned v začátku, protože jsem poznala, že to bude film, který bude vyžadovat stoprocentní soustředěnost a v ty dny jsem na to neměla náladu. Co jsem ale netušila bylo to, že ať se bude soustředit sebevíc, stejně pro mě film zůstane nepochopen. Myšlenka filmu není ani tak slepota hlavní hrdinky, ale hlavně abysme se my jako diváci ve filmu cítili ztracení - slepí.. Některé efekty jsou skvělé, najde se tady i pár humorných scén ( např. scéna v tramvaji), ale stejně se ani na konci nedozvíme, co byla realita a co se odehrávalo jen v představách (notebooku) hlavní hrdinky. Obávám se, že by to ani druhá projekce nespravila. Myslím totiž, že to byl záměr. A já dávám přednost přece jen trochu jasnějším filmům s vysvětlením. Nedívalo se mi na to špatně, ale chvilkama jsem se nudila. Myslím, že průměrné hodnocení je proto tak akorát. (06.07.2017)