Luční ulice

Jean Gabin je můj velký herecký oblíbenec, který mi přinesl mnoho filmových zážitku. Bohužel jsem v poslední době při dalším prozkoumávání jeho filmografie narážel na spíše průměrnější, sem tam i lehce kuriózní a zubem času nakouslé kusy, které mě v oblibě tohoto francouzského výtečnika moc neutvrdily. Což vyvrcholilo především zatím poslední Gabinovskou projekcí filmu Pravda o Bébé Dongelové z hercova šedého období, který mě málem uložil k hlubokému spánku. Od Luční ulice jsem tedy už radši nic neočekával, ale alespoň doufal, že se nebude jednat o žádnou tragédii. A konečně jsem po čase objevil film s Gabinem, který mě alespoň po celou dobu sledování bavil a částečně mohl splňovat jeho hlavní zásadu: 1.Dobrý příběh 2.Dobrý příběh a 3.Dobrý příběh. Až tak velkolepé to tedy s tím příběhem není. Námět o starostlivém zásadové otci a rozverných svobdomyslných dítkách dnešního (a možná ani tehdejšího) diváka až tolik nepřekvapí. Ale mám rád rodinná dramata rád a tento kousek se do tohoto žánru určitě může počítat. Jean Gabin byl sám v soukromí nejspíš velice zásadový otec, navíc taky vychovával nevlástního syna. Sice o něj ve skutečnosti neprojevoval takový zájem jako v tomto filmu ale v něčem je jeho postava určitě podobná jemu ve skutečnosti. Jedná se sice další morousovitou polohu, která mi nebyla po celou dobu úplně příjemná a občas jsem s ni dokázal těžko souznit. Ale zaměřil jsem se i na kladné otcovy stránky, kterých určitě nebylo málo. A Jean Gabin to určitě celé odehrál velmi dobře. A jeho konfrontace s třemi mladými dětmi, jež se chtěji osamosťatnoť mě bavila, sem tam i dojala a v něčem určitě připadala nadčasová. I když jsem si sem tam uvědomil, že nesleduju nic převratného. Gabinovy blízký režisér Denys de la Pateliére jakoby se občas dost bál šlápnout na plyn a dát tomu trochu gradaci. Nebo jakoby to možná ani neuměl. To co může skončit zajímavým dialogem plný ostré výměny názorů mezi dvěma generacemi je třeba náhle utnuto zatmívačkou. Místo od počátku pořádně rozjetého dramatu jsme na začátku svědky rozpačitých pokusů o humor. A soudní drama, kterým by to mohlo celé vyvrcholit, přijde velice pozdě a trvá snad jen pět minut. Závěrečná sekvence mi taky přišla poněkud podivná. Tyto chyby jsem si všechny v průběhu sledování postupně uvědomil. Bez nich by z toho mohla být docela silná záležitost. I takhle jsem ale měl ale radost z objevení pozoruhodného stařického kousku s Gabinem a do děje se spolehlivě položil. I proto při zdejším nízkopočetném a modrém hodnocení snímek rád podpořím lehce slabšími ale smířlivými čtyřmi hvězdami.. (30.07.2020)

Příběh jedné rodiny a rošťáckého nevlastního syna.. Gabin pevný jako stožár. (13.04.2018)

Reziser Denys de la Patelliere natocil celkom sympaticku dramu,od ktorej som nic neocaaval. Siel som do toho s tym, ze to bude dalsi Gabinov priemerny film, a dost velka nuda. Mylil som sa. Gabin je tu v roli zasadneho otca, ktory vychovava svoje deti a pripravuje ich an cestu zivotom. Zacina sa to ako plnohodnotna drama, len potom ma zacali vyrusovat pokusy o humor - ja tu nechcem humor, ja chcem plnohodnotne dialogy, Gabinovu vychovu a pripravu deti do zivota. Ako pise Pierre, skoda j toho doondeneeho zaveru, nejak som ho doteraz nepochopil. Nuz co, od prirodzenia som tolerantny, takze dam 70 % ale ani o chlp viac. (08.08.2020)

ČESKOSLOVENSKÁ KINOPREMIÉRA: 1960 (18.7.2009) (18.07.2009)

Byl jednou jeden svérázný morous a vychovával tři děti: Jednoho kluka, ze kterého se stal úspěšný cyklista na trati v Bordeaux a ve filmu si ho zahrál mladičký Claude Brasseur. Pokud se mu zpočátku film hodně věnuje, vypadá to spíše na komedii (ovšem s minimem výrazného humoru) či dobový film přinejmenším zábavného ražení (což evokuje i netradičně koncipované představení hlavních herců v opožděných titulcích). Pak měl onen pán i dceru, k jejíž silnému citovému vztahu na prahu její dospělosti nebyl zrovna nejúctivější... tak se začalo odehrávat i více dramatu, ale stejně dost průměrného. Teprve vztah otce a nejmladšího vychovávaného kluka činí z Luční ulice pořádné drama. Po asi pěti slabších až velmi slabých snímcích s Jeanem Gabinem z 50. let jsem sice po delší době narazil na jeden, který mne konečně opět bavil, což je plus, ale stejně v mých očích dopadl pouze jako lepší průměr. Téma útěku mladého jedince z domova a ze školy není samou nějak převratné, ale nadčasové rozhodně a závěrečných 10 minut s vyvrcholením příběhu kombinující rodinný příběh se soudním líčením patří nakonec k těm nejsilnějším. Bohužel přišlo nejen pozdě, ale hlavně trvalo velmi krátce... když jsem se na film konečně pořádně zadíval, skončil. Navíc propojení rodinného dramatu s dramatem soudním mi už přineslo v rámci tehdejší francouzské kinematografie i jeden daleko působivější zážitek: Duvivierův Případ Mauricius. 65% (30.07.2020)