Drákula

Vzpomínám si, že tuto verzi Draculy jsem poprvé viděla, když mi bylo dvanáct. Nikdy nezapomenu na to, jak se Frank Langella plazí po zdi s vyšinutým výrazem ve tváři a vydrápává nehty okenní tabulky. Film s výbornou atmosférou, který mě přinutil spát s rozsvícenou lampou... Jako by v některých pasážích vyskočil z třígrošových hororových romantických románků, což je na něm moc hezké. (05.02.2007)

V první řadě musím napsat, že Frank Langella je naprosto skvělý Drákula a každý jeho pohled, každé gesto, každý krok jsem si užil. Vrchovatou měrou k tomu přispěla hutná atmosféra z dílny Johna Badhama podpořená hudbou Johna Williamse a o řadě scén nejde říct nic výstižnějšího, než že jsou nezapomenutelné (například Drákulovo první slézání domu je hororová extratřída). Co se týče příběhu, ten Stokerovu předlohu sice ctí, ovšem zároveň ji pořádně zohýbal. Ale asi chápu, proč tvůrci něco (pro někoho) tak rouhačského provedli. Chtěli diváky znalé předlohy překvapovat a tím pádem i více děsit. A mně nezbývá než konstatovat, že se jim to povedlo. (15.06.2015)

Poctivý zážitek z časů, kdy studia neváhala vrazit dobré prachy do výpravy a výtvarné stránky filmu. Film má temný depresivní styl, na studiový film tehdejší éry má lahůdkové násilí a nejede tak úplně podle klišé (s knihou nesrovnávám, protože jsem jí nikdy nečetl). Langella jako Dracula je obsazen výborně a společnost mu dělají další dobří herci, co dodat. (21.10.2011)

Pokusím se na chvíli oprostit od faktu, že nadevše zbožňuji Coppolovu verzi z roku 1992 a to po všech stránkách - herecké, hudbě, výpravě a efektů. Jako předloha posloužila nikoli verze románová, ale divadelní zpracování, ze kterého se ostatně odvíjela už verze s Lugosim (kterou rovněž nemusím, konverzačka, do které odpudivý Maďar háže ksichty). Zcela odpadá dění na Draculově hradě (ty tři upírky fakt můžu, jejich absence znamená body dolů:) a začíná se rovnou na lodi, na které hrabě pluje do Anglie (a mimochodem úvodních pár minut jsem viděl jako dítě a to vstávání z rakve na mně docela zapůsobilo). Langella nám poté představuje svého Draculu jako takový spíše salonní typ a na jeho vzhled a chování je třeba si chvíli zvykat (a jeho způsob hypnózy pomocí gest stojí za to). Obrácené role Miny a Lucy působí jako vhodný moment pro procvičení svalů pohybující obočím, Pleasance mi přišel divný, Olivier taky a zrychlený konec, ke kterému dochází už na lodi a nikoliv na hradě, taky moc nepotěší. Pravdou je, že maskování proměněné holčiny se docela povedlo. Finální verdikt: Verze z roku 1992 zůstává i nadále králem draculovských filmů a mou srdcovkou. (07.08.2009)

Zatímco se leckterý muž musí za ženou obrazně řečeno připlazit, aby měl sex, tady hrabě se připlazí hlavou dolů po zdivu a vezme si, co chce.. Williamsovy tóny, z kterých dle mého čerpal i Kilar, s ohledem na dobu vzniku výtvarná stylizace a všechno to prostředí se svícemi, pavučinami a mlhou, co nesvědčí revmatikům, se trošku perou se změnami ve Stokerově klasice a vůbec uchopením společností nepochopeného elegána, co nepije víno a zrcadlo považuje za marnivost. Langellu mám docela rád, ale tady s tím „jenom mukni a máš ho v sukni“ směrem k rajdě Lucy a valením bulv moc nebodoval. O charismatu Oldmana si mohl nechat zdát, když si přes den dával pod hliněnou duchnou sedm set dvacet.. (12.09.2023)