Obsahy(1)
Hudební dokument o moskevských koncertech a toulkách Jaromíra Nohavici po stopách jeho učitelů – Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého. Jedinečné vystoupení Jaromíra Nohavici v klubu Na Tagance v roce nedožitých 75. narozenin Vladimíra Vysockého a netradiční koncert v legendárním „modrém trolejbuse" za jízdy po historických místech Okudžavovy Moskvy s odkazy na jednotlivé Bulatovy písně – to vše zachycuje unikátní dokument o krátké návštěvě slezského písničkáře v ruské metropoli v říjnu 2013.
Vedle řady písní, inspirovaných tvorbou jeho ruských „učitelů", ukazuje snímek rovněž jeho procházky po Moskvě spojené s uměleckými úvahami a osobními vzpomínkami, které přibližují jejich autora. Poprvé před kamerami vypovídá často o intimních tématech či vyznáních čerstvého šedesátníka, o nichž doposud veřejně nikdy nehovořil. Film je zároveň cestopisem po moskevských historických a památečních místech, která ovlivnila Jarkovo skládání. Spolu s ním navštívíme muzeum Bulata Okudžavy ve spisovatelské obci Pěredělkino, kde měl literát a bard svou chatu, projdeme se po Arbatu k jeho pomníku, dotkneme se jediné sochy Vladimíra Vysockého i exponátů v jeho muzeu, jakož i dalších magických míst dnešní Moskvy.
(Česká televize)
Recenze (8)
Básníci v autobuse.¬ Imperiální politika USA mi nezabrání mít rád básně Walta Whitmana stejně jako mi imperiální politika Ruské říše nezabrání mít rád ruské básníky. Co se ale země týká, je mi jako Slovanu přece jen míti blíže k Rusi než k Americe, vzdálenější v prostoru i v kultuře. Vím, že "bratři" Slované se k sobě chovají macešsky, často hůře než společní historicky nepřátelé jejich; leč přes to je to tak a tak tomu i bude, že budeš míti k tomu všivému Polákovi blíže než k moudrému Němci. Celý náš život je plný takových předurčení a rozvazovati je určitě nepřísluší nějakým politickým organizacím, jako to přišlo v 21. století do módy.¬ Komu je vzdálena ruská kultura, kdo o ní mnoho neví (vždyť nevědomost zakládá lhostejnost, pohrdání, povýšenectví i agresivitu, zatímco vědomost ono uvedené přímo zmírňuje), ten si dokument o pobytu předního českého folkaře v Moskvě moc nevychutná; ti druzí však určitě ano. Síla dokumentu spočívá v prostých živých záběrech hlavně na jízdu Jarkovu v r. 2013 v moskevském autobuse a jeho hraní v něm písniček folkařů Arména-Gruzínce Okudžavy a Rusa Vysockého. Jak přeložil J. Nohavica Okudžavovy verše Půlnočního trolejbusu:¬ Poslední trolejbus / jako záchranný člun / krouží po ulicích / mezi vraky / ty kdo ztroskotali / vytáhne z chladných vln / mě taky / mě taky — — ()
Zajímavý dokument o moskevských koncertech Jaromíra Nohavici i toulkách po stopách folkových bardů Vladimíra Vysockého a Bulata Okudžavy. Jiří Vondrák podobné hudební filmy (obzvláště o legendách folku) zatraceně dobře umí a speciálně k Bulatu Okudžavovi měl hodně blízko. ()
V tomto východním prostoru nezdegenerovaných národů mají písně ještě silnější kouzlo. ()
Ten člověk má v sobě neuvěřitelnou sílu a takové jiskřivé klukovské nadšení a spokojenost... Zkrátka dělá, co miluje, kdo to dnes z nás může říct, kdo je opravdu šťasten.!!! ()
Kdyby se jednalo o půlhodinovej medailonek jednoho doruského tripu, bylo by to fajn, jenže ono to má padesát minut, ve kterých jsou například zbytečné záběry na Jarka Nohavicu, kterak si něco prohlíží (např. ulici, nebo stěnu s obrázky) a do toho zpívá - jinými slovy naprosto nezajímavé scény, díky kterým stopáž bobtná do nezměrně zbytečných výšin jako kaše z na steroidech drženého pohádkového hrnečku. Ostatní (občas i zajímavé) scény to nemůžou utáhnout. ()
Galerie (19)
Photo © Česká televize
Reklama