O thiasos
The Travelling Players
Režie:
Theodoros AngelopoulosScénář:
Theodoros AngelopoulosKamera:
Giorgos ArvanitisHrají:
Eva Kotamanidou, Grigoris Evangelatos, Vangelis Kazan, Aliki Georgouli, Giannis Fyrios, Thanos Grammenos, Christoforos Nezer, Stratos Pahis (více)Obsahy(1)
Film Thea Angelopoulose PUTOVNÍ DIVADLO se odehrává v Řecku. Ale v tomto případě se nejedná o zemi plnou slunce a modrobílých domů. Příběh tohoto filmu se odehrává v severní části této země a seznamuje nás s kočovným divadelním souborem, který mezi lety 1939 až 1952 jezdí od vesnice k vesnici, od města k městu a hrají (spíše se snaží hrát) populární hru z 19. století Pastýřka Goffo. Vždy jsou však vyrušeni historií. Režisér tento film natáčel v podstatě pirátsky, úřadům tvrdil, že se jedná o adaptaci Oresetii přenesou do druhé světové války. Svým způsobem to pravda je, protože postavy parafrázují postavy tohoto antického dramatu. Pro tohoto tvůrce typické dlouhé záběry zde získávají úplně nový rozměr, protože tento téměř čtyřhodinový film se skládá z pouhých osmi (8) záběrů. (SoolenJV)
(více)Recenze (20)
Angelopoulose jsem z toho vždycky podezíral, ale teď už je to úplně jisté. Angelopoulos nás oslovuje jiným (novým, dosud temným) jazykem. Slova jsou nám povědomá, hodně podobná těm známým, ale jejich ohýbání a spojování je jiné (jsou to opravdu slova, když vázat a spojovat se už dá skoro všechno?). Nicméně nás tento jazyk nás vzrušuje, a chtěli bychom se mu naučit. Jsme vnímaví a máme radost z každého pokroku. (Nebo jsme stále jen ty ovečky, které se jdou napít z potoka?) Pozn 1.: Hra "Golfo a pastýřka", kterou se kočovné divadlo snaží (většinou neúspěšně) zahrát, zná - podle Angelopoulose - každý správný Řek. Navíc se v roce 1914 stala prvním řeckým filmem. Pozn. 2: Osobně mám raději uzavřenější a trochu dynamičtější formu, jako je ˇČáp" nebo "Kythera", ale v rámci pěti hvězd to nelze rozlišit. ()
Elektra vzlyky schoulená v utajeném stínu. Tajemství schované pod nočním plstěným kloboukem. Klobouk zaplašený pochodem armádních čepic. Dusot dechu a zadržovaný nádech vojáků. Pochod dějin a mýtu, ve dvojstupu, odstupu i křížem. Divadlo na divadle, s herci i neherci v "kostýmech" mytických hrdinů. Kontrast. Schoulené, letitě porobené Řecko, vzpřímení vojáci-monarchisté-komunisti. Z prachu Akropole povstávají v dějinných cyklech repliky svobodného Řecka. Hra na Elektru a Oresta se odehraje pokaždé s novým obsazením. - Stínohra po pavlači, hra masek a kostýmů smíchaná s hrou doopravdy. Štrúdl masek rázující, skotačící po obzoru podél moře, podél skal z města do měst, k domovům, až do "nejdedál". Až by divák zatleskal, kdyby představení nenarušoval plíživý halas válek. - Interiéry, v nichž divákovi zaskřípou jeho dětské sny. Sny o místě, které si urvalo střechy a sloupy pohodilo do kouta, okénka vysklilo a zbyly jen rámy - prámy budoucí lodě pro Robinsona a jeho posádku. Interiéry, v nichž dusot dechu pleská po zápražích a rozvalených snech, pukají pod zadržovaným dechem vojáků a pravidelným větráním přivátých vlajek. Procesí přicházející z dáli do "vnitrozemí" věstí smrt, nebo příslib svobody. ()
První hodinu jsem hledal cestu jak se na ten film koukat. Ty další tři jsem si nesmírně užil... Ač jsem některá díla od Angelopoulose již viděl, přesto mi přišlo, že Putovní divadlo se od těch jiných odlišuje (ano, viděl jsem spíše jeho novější snímky). Přistupuje zde totiž k samotnému natáčení trochu jinak než u jeho další tvorby. Pokud totiž v jeho ostatních filmech využívá dlouhé záběry k efektu autentičnosti a realističnosti, zde jich naopak využívá ke stylizaci a distanci diváka. Scénu natáčí co nejvíce ze statických pohledů, v reáliích jsou rozmístěni toporní herci, kteří se buď nepohybují vůbec nebo pouze pomalu a jaksi bez života. Celé to až připomíná divadelní inscenaci. Od té to má přesto strašně daleko, protože Angelopoulos využívá mnoho dalších filmových prvků (protipohledy přes zrcadlo, kompozice do hloubky, jízdy...). Ve filmu také vynikne jeho posedlost lidovými ceremoniály a zábavou. Stejně jako Fellini zobrazuje ve svých až snových vsuvkách klauny či cirkusáky nebo Tarr zase hospodské veselice a pitky, tak Angelopoulos se často nechává unášet prostým lidovým tancem, hudebními průvody, písněmi...a taktéž tím na chvíli uniká příběhu a funguje až transcendentně:) Celkově jsem z filmu nadšen. Jen pozor na tu stopáž, občas je to docela těžké být celé čtyři hodiny ve střehu;) ()
Uufff?! Můj první Angelopoulos. První postřehy: je to film na velké plátno. Snažil jsem se, aby jím můj noťas byl. Čím víc jsem už tak lety viděl filmů, tím víc si vypomáhám mřížkou odkazů – duch krní. Zde, že doba Alexeje Germana staršího s jeho mizanscénou; doba Rivetta s jeho experimenty s filmovou hypnózou pomocí dlouhých stopáží a doba Jancsóa (pár let předtím jeho Elektra a podobná historická zkušenost jeho národa), Janscsóa s Jánosem Kendem za kamerou a s 360˚ panorámováním (– a hned je třeba říct, že German je mnohem dynamičtější, Rivette hermetičtější a Jancsó ve svých nejlepších podobách mnohem méně realistický). Sedmdesátky jako doba, kdy bylo pryč cinéma vérité – a tedy pryč s hesly typu zlatá šedesátá, ale hledaly se jiné cesty precizace narace, její symbolizace, performativnosti herectví… (proč pořád odkazy na Novou vlnu? – hned úvodní scény Putovního divadla působí jak z Truffautovy Americké noci, jen bez toho hihi humoru – on tu je, ale je víc skrytý a potutelný). Lze vysledovat „režijní práci“: „teď přibíhá poslíček, teď projde paní, pány co pouští mlhu (hází letáky), prosím o dost víc…“ A tedy ano: akademické kino s počátky někde v neorealismu a u Antonioniho (a s tím vším my důležití recenzenti, čující, že zde končí sranda a hodí se tedy vše vznešené s čím jsme se dosud setkali, nehledě na dobu, čas, místo, druh média a aktuální příčetnost tvůrce). Akademické kino se vší společenskou zodpovědností, morálností a apriorní nekomerčností. A znovu jména: atmosféra je chvílemi snad i jak Kachyňa - ta lyrizace dějin. S tím, že Angelopoulos má jinou poetiku: vykružuje naprosto precizně každý svůj zaumno-sáho-dlouhatananánský záběr, staví mu pointu – je v tom velmi důsledný, ba jak zde bylo v komentářích řečeno, metodický (…a trochu didaktický). Výtvarnost záběrů je neuvěřitelná, často lze sledovat úběžnice, průsečíky drah a tvarů, geometrické motivy v nich, barevnost, hru s nimi… S rámcem zápletky se mi vybavilo i mnohem pozdější Sbohem má konkubíno – aneb „jsou to jen herci“ (Straka v hrsti), či filmy na způsob „obsluhoval jsem dějiny.“ Co se týče kamery, vidím, odkud si bral později Tarr – na něj tu často odkazuje leckdo. Ale sedí mi k němu i skupinový hrdina (práce s tou skupinkou lidí zde je fascinující -a další jméno: vzpomínky na věčné vynořování se nešťastníků v Kusturicově Undergroundu, vynořuje se nemožnost se navečeřet těch z Nenápadného půvabu buržoazie). Bohužel ve své ignoranci znám jen velmi málo z řecké novodobé historie a časový plán narace mi to neusnadnil. Podobně jako u filmů viděných bez titulků mi proto celek házel poněkud magičtější tvář, než bylo zřejmě záměrem; má chyba. Co se týče obsahu publikovaného zde nahoře, záběrů je mnohem mnohem více – není jich rozhodně osm, to je nesmysl, spíš je jich opravdu 80 jak tvrdí bart_ – každopádně jsem měl lepší věci na práci než je počítat. ()
Galerie (3)
Photo © Papalios Productions
"A odkud pocházíš ty?" ____ Takřka čtyři hodiny trvající formalistický epos, koncipovaný jako mozaikovitá historická antologie mapující mezníky helénské předválečné i poválečné historie, kde není čas na cejbračky v moři, ale jedině na frustraci a zmar. Theo Angelopoulos s nebývalou tvůrčí kompetencí natočil emocionálně působivé komorní drama o hledání domova, stesku po stoickém způsobu života, a ničivých konsekvencích Řecké občanské války, že to až fakticky nemá sebemenší obdoby - sám vím, jak devastující katastrofou pro Řecké obyvatelstvo byl onen konflikt - již od dětství, kdy jsem jezdil do Řecka, znám totiž muže jménem Dimitri, jehož rodiče právě kvůli občanské válce nechali své děti emigrovat do Československa, a on tak své dětství musel strávit v dětském domově v Budkově, nedaleko mých rodných Komárovic - takže předtím, než začnete kydat na imigranty, racionálně se zamyslete nad touto diskutabilní problematikou jako celkem.... Theo se každopádně našel/identicky se ztotožnil se svým sofistikovaným tvůrčím rukopisem - tedy geniální propozicí mizanscény a kompozicí scénografie - jeho rafinované vedení aktérů a jejich důkladná tektonika herecké choreografie přesně na píď je jedním slovem dechberoucí - celý snímek se nehledě na svou čtyřhodinovou stopáž totiž skládá pouze z osmdesáti záběrů! Což nabízí naprosto unikátní pohled na to, s jakou metodikou a elaborací lze percepčně vnímat disponibilitu časoprostoru fikčního mikrosvěta. Angelopoulos zde velmi sugestivní optikou sleduje strasti, viz. geopolitické mezníky, anebo sporadické radosti a optimismus tehdejší doby - viz. lidové veselky a tance. Jednotliví protagonisté nejsou žádnými hrdiny/geroji, ale pouze pozorovatelé, neboli tzv. egregoři a pomyslné figurky pohybující se na gigantické šachovnici dějin - s čímž se pojí zásadní negativum snímku, což jsou právě protagonisté, k nimž si divák kvůli distanční formě nedokáže navázat jakékoliv subjektivní empatie, jelikož Theo zde kašle na vývoj charakterů postav, ale na endogenní dění kolem nich - publikum se navíc nedoví, proč jsou protagonisté právě hlavním terčem všech útrap - jako by se jim ony tragické události děly bez precedentu a odůvodnění - jednoduše náhodně - což je s největší pravděpodobností záměr - třeba jde pouze o režisérovu enigmatickou parafrázi na lidskou hloupost - leč to nikdo neví, můžeme pouze vést nekonečné dohady - posléze tak intuitivně záleží na divácích, jakým způsobem si vezmou danou symboliku k srdci.... To vše je posléze interpretováno prostřednictvím impresionistické kontinuální kamery geniálního Giorga Arvanita na úkor heuristického minimalismu, jehož jediný nasnímaný obraz, který je výhradně saturovaný do bledých tónů a chladných barev, řekne víc než tisíc slov - jelikož v jeho estetické intertextualitě je skryto mnoho symbolismu, metafor a metalingvistiky, na které divák musí kognitivně přijít sám. A já už nemám šajna, co dále bych dodal - progresivní abilita, s jejíž sebejistotou Theo společně s Giorgo Arvanitem vedou kameru prostě nemá obdoby.... Ve výsledným resumé je 'O thiasos' majestátní poctou kočovným divadlům, elegickou alegorií o ztrátě domova a jeho hledání, a cyklickém významu cesty - příběh totiž končí přesně tak jak začal - akorát v jiné časové rovině. Prostě ženiální! Tohle je jednoduše milník řecké kinematografie, který v té neposlední řadě elementárně tvoří epický prolog tzv. 'Historické trilogie'. Scénka s tanečkem na píseň 'Škoda lásky' nezapomenutelná! .... VERDIKT: 8,6 helénských činoher z 10 () (méně) (více)