Český žurnál - Série 2 (2014) (série)
Obsahy(1)
Dokumentární film ze série Český žurnál se zabývá kauzou Opencard, v níž bylo obviněno několik úředníků pražského magistrátu z nestandardních postupů při výběrovém řízení. Pan Chytil mohl v klidu strávit posledních pár let úředníka odboru informatiky na pražském magistrátu a odejít do důchodu. Nebýt Opencard. Jedna z největších korupčních kauz v Česku míří před soud a Jiří Chytil s ní. V roli obviněných jsou úředníci. Filmová reportáž Ivo Bystřičana na pozadí osudu jednoho z nich hledá důvod, proč před soudem nestojí politici včetně Pavla Béma, Petra Hulinského či Milana Richtera. Zkoumá, proč selhává česká byrokracie v řešení složitých systémů, a pátrá po fungování mechanismu, který umožňuje korupci. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (12)
Za prvé musím konstatovat, že hlavní význam tohoto dokumentu je jasný - a to je fakt, že vůbec nějaký takový vznikl. Osud pana Chytila je jasný příklad, že věci jako soudy, policie či práce státního zástupce u nás očividně nefunguje tak, jak by mělo. Docela mě zarazilo, že se v celém dokumentu neobjevuje např. Jan Urban, který se jako jeden z mála celému případu nejenže věnuje, ale přímo účastní. Věci, které by měli být v celém dokumentu stěžejní jako slib utajovaného svědka a jeho následné (neuvěřitelné) nedodržení ze strany státní zastupitelky (je opravdu tak těžké konfrontovat ty policisty, kteří tento slib před svědky panu Chytilovi dali?), nebo větší vysvětlení jaké důkazy pan Chytil policii předával - jednoduše chybí. Je to promarněná šance, aby se autor dokumentu přenesl pouze přes téma jeho dokumentu, ale šel by více do hloubky. Ale jak jsem říkal již na začátku, už jen to, že tento dokument vznikl, je určitě chválihodné. 70% ()
Subjektivní reportáž o příběhu jednoho ze statisíců zaměstnanců veřejné správy, který doplácí na způsob nastavení legislativy v ČR. Volený orgán se zbavuje v kauze Opencard veškeré odpovědnosti za rozhodnutí a obvinění za předražený tendr padá na nejnižší možné místo pomyslné pyramidy, která představuje rozdělení kompetencí v rámci rozhodování o veřejných penězích. Jiří Chytil, díky tomuto dokumentu a tvůrcům, jasně volá do světa, že je jen oběť systému a na výsledku výběrového řízení nemá absolutně žádný osobní zájem. Ivo Bystřičan natočil něco, co má vlastnosti publicistické reportáže, ale mnohdy toto vymezení nestačí. ()
Mám takový pocit, že si Ivo Bystřičan ukousl až moc velké sousto a nedokázal z tématu vytěžit byť jen náznak nových informací a zjištění. I když se nezapře snaha jít věcem pod kůži a pokusit se poodhalit alespoň část nekalých praktik na Pražském magistrátu, většina materiálu v tomto dokumentu vyjde tak nějak naprázdno. To, že za celou kauzou stojí někdo z vyšších míst a že bylo několik úředníků předhozeno před veřejnost jako jediní viníci, se ví už dlouho a dokument tak ve své podstatě nepřináší nic nového. Ani jako portrét pana Chytila bohužel tento dokument neobstojí, protože jsme se o jeho životě a názorech nedozvěděli prakticky nic. Asi největším kamenem úrazu dokumentu je až neuvěřitelná míra (možná neúmyslné) improvizace, kdy např "rozhovor" s Pavlem Bémem je ve výsledku zmatený monolog primátora, přičemž autor dokumentu řekne tři věty a tím scéna končí. Ono scén, co jsou jaksi nic neříkajících se zde vyskytuje až příliš. Zločin pana Chytila je tedy spíše nepříliš zdařilým pokusem poukázat na to, jak snadné je velký průšvih hodit na někoho kdo možná, byť neúmyslně, ani nevěděl co vlastně způsobil. Kauza Opencard by potřebovala vzít od podlahy a pořádně si posvítit na skutečné viníky... snad to vyjde v nějakém jiném dokumentu. ()
Poněkud se v tom bije sledování celé kauz... ehm, frašky, kdy je vše okolo Opencard hozeno na úřednictvo jedné komise (čímž nikdo neříká, že by neměli být její členové obviněni, ale je směšné, když je to ve výsledku jen na/o nich) skrze soustředění se na chráněného svědk... ehm, obžalovaného Chytila s Bystřičanovými investigativními momenty především ve druhé polovině. Oba přístupy mají mnohé do sebe (první díky tomu, že dopad něčeho je vždy lépe poznat na konkrétní osobě a druhé díky autorově zarputilé schopnosti klást správným osobám ty správné nepříjemné dotazy), ale dohromady ne zcela štymují. Druhý přístup totiž v první polovině takřka není a ve druhé již takřka není zase ten první; a tak především ten první vyznívá tak nějak do ztracena. Což je ovšem na druhou stranu vzhledem k celé kauze vlastně docela i příhodné. ()
Podobně jako Klusák s Dělníky bulváru, také Bystřičan si trochu svazuje ruce soustředím pozornosti přednostně pouze na jednoho z angažovaných. Přesto přináší kromě základního přehledu o kauze i výstižnou črtu národní mentality. Všichni jsou laici (nebo kameramani) a nikdo o ničem nerozhoduje. Snahou přimět někoho k přijetí zodpovědnosti je vedeno také režisérovo neodbytné obrácení média proti médiím (které zřejmě má být jedním z cílů celého Českého žurnálu). Nejen během těchto okamžiků projevuje Bystřičanova schopnost klást ve správnou chvíli správné (nepříjemné) otázky. Velmi aktivní participace, kdy jde sám tvůrce zas a znovu s kůží na trh a stává se hlavním podněcovatelem konfrontací, částečně supluje promyšlenější rytmizaci a přítomnost výraznějších třecích ploch v zaznamenávaných událostech samotných. Filmu stejně chybí větší spád a svou formou odpovídá snaživější reportáži z pořadu typu Reportéři ČT, což je asi nevyhnutelná daň za „žhavou" aktuálnost. ()
Galerie (10)
Photo © Česká televize
Reklama