Mami!

Dolan nahlíží napětí mezi synem a matkou z opačné perspektivy než ve svém debutu. Vyprávění strukturuje Dianina touha vydobít si prostor pro sebe samu a přitom nenarušit křehké spojenectví se Stevem. Pro postavy (a možná i pro diváka nepřipraveného na teatrální herectví a stylistické excesy) jde o vysilující cyklus hysterických hádek a následných usmíření, z něhož navenek nevede cesta pryč. Okamžiky absolutní svobody trvají krátce, ale díky souhře duševních stavů hrdinů a volených stylistických prostředků jsou nesmírně intenzivní. Dolanova formální nedisciplinovanost možná je pouze projevem režisérovy potřeby předvádět se, zároveň ji nicméně můžeme číst jako vyjádření chaotické změti rolí, které Steve a Diane musejí ztvárňovat při konfrontaci s vnějším, méně melodramaticky excesivním světem. Kýčovité videoklipové sekvence, obhroublý humor nebo pozdrav Kevinu McCallisterovi podle mne odrážejí vnitřní svět postav, nikoli jen Dolanovu filmařskou neukázněnost. Nadhled film na chvíli ztrácí ve druhé polovině, jejíž otravně exhibiční charakter nicméně vykupuje podvratné finále. K naplnění schématu mateřského melodramatu, jako které se film dosud tvářil, dochází pouze ve snové sekvenci. Skutečné zakončení filmu je přinejmenším stejně ambivalentní jako konec Truffautova Nikdo mne nemá rád, k němuž zdejší poslední záběr odkazuje. Více zde. 75% (30.12.2014)

Působivě natočený film o jednom ne zcela tradičním vztahu mezi matkou a synem, který stojí zejména na přesvědčivých hereckých výkonech a dobře napsaném scénáři. Tímto filmem si u mě Dolan po svém značně průměrném a rozpačitém snímku Tom na farmě opět šplhnul. Jediné, co bych filmu vytknul, je jeho stopáž, která mohla být kratší, ale zase nechci říkat, že bych se nějak nemile nudil. Anne Dorval a Antoine Olivier Pilon, co by milující matka a její nezvladatelný syn, se svých partů zhostili s vervou, a velice dobře jim sekundovala Suzanne Clément v roli duševně narušené sousedky. Celým filmem zní úžasné hudební hity, od Dido přes Ludovica Einaudiho až k mé oblíbenkyni Laně Del Rey, takže to byla vskutku symfonie pro uši. Zkrátka film, který se v rámci svého značně přeplněného a značně vyčerpaného žánru rozhodně neztratí. (19.03.2016)

Psychologické drama MAMI nezapře výchozí dokumentární půdorys nebo vůli autorského týmu zvolit pro svůj záměr východisko evokující poetiku dokumentárního filmu. Úvodní věta naznačuje jak přednosti, tak slabiny tohoto nesporně ambiciózního díla. Zatímco herci hrají v tomto vlastně komorním dramatu tří lidí jako o život, režie jim v tom nepřekáží a řadou lyrizujících scén i atypickým formátem filmu se snaží vycházet vstříc, naopak scénář se ukazuje s přibývající stopáží jako koule na noze. Zjevně nezvladatelný adolescent pohybující se na hranici psychického normálu i matčiny trpělivosti se snaží bojovat sám se sebou. To i snaha ukázat zblízka nesnáze takového soužití, do nějž vstupuje nenadále získaná matčina přítelkyně, je chvályhodné. Méně šťastná je skutečnost, že příběh postrádá napětí, gradaci, nečekané momenty. Tedy to, co lze označit za umělecký nadhled, poselství, misi, ale i divácké vzrušení a zážitek. RAIN MAN, film podobný příběhem, se od MAMI! tohle všechno má. Rozdíl, který je mezi oběma filmy víc než viditelný, naznačuje, že od dokumentárního půdorysu měl autorský tým asi šťastněji postupovat směrem k dokumentárnímu filmu. Od naděje k zoufalství, od zoufalství k možné tragédii. (30.10.2014)

Namiesto komentára sem dám druhú polku básne Pavla Koyša Takú lásku...: "Takú lásku pretrp, ktorá bolí, // obavami, túžbou vykúpenú, //čo aj tisíc nocí prebdieš pre ňu, //ona nepoddá sa, nepovolí. Takú lásku pretrp. //////// Takú lásku chráň si, čo sa mení, // ktorá je dnes iná ako včera, // čo jak kvet sa zrána do večera // neustále mení v zafarbení. // Takú lásku chráň si. //////// Takú lásku miluj, čo Ťa schytí // ako jarná rozvodnená rieka, // čo Ti do každého nervu vteká, // až sa zdá, že srdce rozlomí Ti. // Takú lásku miluj!". (18.11.2014)

Dolan zpracoval kontroverzní a nesporně zajímavé téma vztahu matky vdovy s nezvladatelným psychicky nemocným adolescentním synem. Někdy až hyperrealistická autenticita je budována velmi racionálními prostředky (výrazná kanadská hovorová francouzština, obsazení postavy se silnou vadou řeči nebo změny formátu filmové pásky). Zamrzí proto několik ne zcela uvěřitelných náhod (sousedka býv. učitelka v domácnosti, nápadník Diany právník apod.). Tyto scenáristické boty však Dolanovi lehce odpustíme s ohledem na vpravdě úchvatnou vizuální a hudební stránku filmu. Hudba je velmi často zprostředkovaná a navzájem se překrývá, pracuje se se změnami hlasitosti a s provázáním hudby s tancem. Autorská hudba Noii je příhodně melancholická, ale při představě matky o možné pozitivní budoucnosti života jejího syna skvěle graduje. (21.11.2014)