Modrý pokoj

Mathieu jako režisér, scénárista a současně si zahrál hlavní roli Juliena. Bravo, já tleskám tomuto počinu. Originálně natočená milostná zápletka s celkem předvídatelným koncem. Možná se to zdá klišé, ale umět to podat divákovi touto formou je umění. K tomu velmi vhodný hudební podkres a oči Delphine, které dodaly celému snímku tu správnou atmosféru, to nemělo chybu. (26.07.2016)

Vzhledem k tématu až příliš velkorysý snímek: z každého okamžiku čiší malost, sebestřednost, prázdnota. Tak chutná banalita, v níž se roztaví manželství, rodičovství i milostná touha. Nudně snímaná, trochu provokativní, místy psychologizující minulost dostává smysl až svou soudní evidencí: jako by ti všichni dotčení dosahovali nějaké hodnoty až svým proviněním. Jako by jejich hřích nebyl zločinem, ale zodpovědným vykročením z šedi zvyku, v níž svou existenci zakleli. Snad by tak tomu odkapávajícímu dramatu šlo rozumět, jen kdyby nevířil nevidomě, nevztahoval se ke groteskně nejsoucímu antihrdinovi… Kdyby z něj rostlo něco víc, než jiná, nová banalita. Jakkoliv snímek pointuje nejasnost, umožňující vznášet nová obvinění a usvědčovat jiné pachatele, nic to nemění na tom, že k banalitě již byli odsouzeni i ti, na něž právo nedosáhlo… (07.07.2018)

Moje první setkání s M. Amalricem coby režisérem nebyl žádný průser, ale vypadá to, že tento mimořádně talentovaný herec disponuje spíše průměrnými režijními schopnostmi. Pár povedených sexy scén, ale jinak na mě tento thriller působil celkem televizně, až jsem si říkal, že by se z toho dala udělat dobrá epizoda seriálu Colombo. Napětí a drama je spíš než nějakými změnami perspektivy, nečekanými zvraty apod. vytvářeno pozvolným postupem vyšetřovací mašinérie - a sledovat to je podobně ubíjející. Jak postava psychopatické lékarnice, tak i její milenec v podání Amalrica jsou spíše figurkami než propracovanými charaktery (proto mě významová nejednoznačnost vyprávění nechala poměrně chladným) a podobná šablonovitost se týká i paralelního dramatu vyšetřujícího soudce, jemuž se rozpadá rodina (jasně - je to spíš takový náznak, co se stane hlavnímu hrdinovi). Režisér Amalric neudělal ostudu, ale vyrovnat se s tradicí francouzské kriminálky, oč se evidentně snažil (viz např. formát 4:3 nebo konzervativní soundtrack), se mu úplně nepodařilo. (24.11.2014)

Již sama předloha nepatří k vrcholům svétové krimi literatury, takže se dalo oprávněně očekávat, že nejslabším článkem bude scénář. A co byste řekli? Byl. Režijně docela podařené, herecky na vysoké úrovni, ale ve výsledku chladné snad více, než použité barevné tóny. Nezbývà než ocenit zdařilý paralelismus mezi modrými místnostmi, které se ustřední dvojici staly osudnými. (18.08.2020)

Zvláštní, zajímavý, výjimečný kousek v mnoha ohledech, není podobný ničemu, co jsem doposud viděla. Skládanka do sebe sice postupně zapadla, nicméně závěrečné rozhřešení zůstává na divákovi. On ví, protože myslí. Ona ví, protože cítí. Který z nich se provinil víc? Vše se tu snoubí, přesvědčivé herecké kreace, nádherná hudba, dokonale matoucí střih a atmosféra, ta je luxusní, erotická, pohlcující, zneklidňující a přitom zcela kompaktní. Poklona tvůrcům, bylo mi potěšením. (21.02.2017)