Sicario: Nájemný vrah

Intenzivní akční krimithriller, který zrazuje protagonistku i diváka. Sicario se po většinu času tváří jako chirurgicky přesný procedurál typu Zero Dark Thirty, poskytující nám dostatek informací a věnující zvýšenou pozornost přípravě a provedení jednotlivých akcí, jež vedou k dalším akcím, nikoli vztahům mezi postavami. Ve skutečnosti skoro po celou dobu sledujeme revenge movie v duchu Fordových Stopařů, který nám ovšem tají, kdo se mstí za co (resp. že se vůbec někdo mstí). Přísun informací je ve skutečnosti výrazně omezený (oba brutální výslechy, kdy v náznaku neomezené narace na chvíli opouštíme hledisko hlavní hrdinky, končí dřív, než se něco podstatného dozvíme) nás staví do stejné pozice jako Kate, nacházející se v cizím, výlučně muži ovládaném prostředí. Po celý film se marně snaží pochopit, jak – slovy Javiera – „fungují hodinky“ a nahlédnout pod povrch, namísto toho, aby jen sledovala ubíhající čas. Stejně jako v nekompromisním prologu, kdy jen tak tak uhne výstřelu z brokovnice a dozví se díky tomu, co se skrývá za zdí, má ale i po zbytek filmu hlavně velké štěstí a nulovou kontrolu nad tím, k čemu kolem ní dochází. Protagonistčině omezenému přístupu k informacím odpovídá snímání některých dialogů v celcích, dávajících vyniknout její bezbrannosti vůči nepřátelskému světu, v němž se octla. Sicario je především chytrou, bravurně rytmizovanou žánrovkou s některými z nejpůsobivějších akčních scén roku (jedna z nich prozrazuje stejně jako finále Zero Dark Thirty inspiraci videohrami), která na nás hnus, nepřehlednost a nebezpečnost války s drogovými kartely přenáší zejména stylistickými volbami a strukturou vyprávění. Kdybychom k němu přistupovali jako k psychologické sondě nebo komplexnímu portrétu poměrů na americko-mexických hranicích (à la Traffic), zřejmě by neobstál. Zvýšená pozornost věnovaná od začátku jednomu mexickému policistovi slouží čistě utilitárně zejména k posílení naší emocionální angažovanosti (a zajištění silného posledního záběru), nikoli k nabídnutí plnohodnotného pohledu z druhé strany. Zlo, kterému zde postavy čelí má podobně unikavou podobu jako v thrillerech Michaela Manna (jehož práce se zvukovým designem během přestřelek je neméně precizní), zatímco westernovou ikonografií a nekompromisním (a ani trochu cool) přístupem k násilí Sicario asociuje filmy Sama Peckinpaha. Vlastně i tematizace (oproti dřívějšku mnohem méně zřetelné) hranice mezi civilizací a divočinou a jejího překračování a posunování, dělá ze Sicaria jeden z nejlepších Mexikem načichlých revizionistických westernů od Divoké bandy. 85% (23.10.2015)

Villeneuve dává slovu napětí nový význam a nutí mě v křeči drtit opěradla sedačky nebo sledovat střechy, jestli nezahlédnu nevítaný pohyb. Nejde ale jen o syrovou akci nebo nepříjemné dialogy, kterým vévodí všechna jako břitvy ostrá prohlášení Benicia Del Tora. Stačí ta nejbanálnější situace, jízda autem nebo obyčejný pohled do mexické krajiny, kam by nikdo z nás nechtěl a vím to. Vím, že tohle je válka, ve které se nevyhrává a dvě hodiny v ní byly dost na celý život - abych je zároveň chtěl prožít nejednou znovu. (06.11.2015)

"Chce to velkej randál, jako Silvestr na steroidech." Velká akce zkrátka chce pořádné nasazení, zkušené ohýbání zákona a někoho, kdo zmáčkne spoušť ve chvíli, kdy by měl zatýkat. Jenže je taky potřeba agent FBI, který by akci papírově přikryl a to se agentce Macyové nechce. Já jí rozumím, ale patrně žije na jiné planetě, když neví, jak to chodí. Mne tedy hodně nebavily nekonečné scény, při kterých se někam jelo nebo šlo a černočernou přestřelku v tunelu jsem tak nějak vůbec neviděl. Na druhou stranu musím uznat, že poklidný zabiják Alejandro mě hodně bavil a jeho brilantní argumentace by mne určitě přiměla k prozrazení místa vchodu do tunelu, podpisu hlášení i sdělení výherních čísel zítřejšího losování Sportky. (24.03.2016)

Nie som fanúšikom akčných filmov a len zriedka ktorý sa mi vryje do pamäti natoľko, aby som si ho zapamätal. Obzvlášť ma nebavia filmy o drogových karteloch, pričom k danej téme nedokážem posúdiť ani "prt". Osobne ma na "Sicariovi" najviac zaujala myšlienka samotného tvorcu snímku, ktorý sa divákovi snaží vykresliť skutočný pohľad na riešenie problematiky, teda rozdiel medzi publikovanou "realitou" a skutočne podniknutými krokmi na dosiahnutie cieľu. Z tohto pohľadu palec na hor, avšak akčných scén, ktoré by mali byť pred daný žáner korením, bolo akosi po skromne. (25.12.2015)

Pronudit se až do úplného konce mi dalo opravdu zabrat. Film o kterém jsem přesně věděl, že půjde úplně mimo mě, ale Jindros mě přesvědčil, že ne. Z toho, že jsem se nemýlil, nemám vůbec žádnou radost, protože jsem ty dvě hodiny mohl strávit něčím zábavnějším. Třeba čučením do zdi. Hodnotit to pro mě není jednoduché, protože stejně jako mě nebavil ten film, mě nebaví ani poskvrňovat jeho památku všem jeho zdejším fanouškům se sympatickými přezdívkami jako Morholt, Čumbrk, noriaki, Pedros, vladce a venomen. Ale co, myslím že při těch 24 613 hodnoceních už tomu ten průměr stejně moc nezkazím... PS: Verbal je fakt úchyl. Ta jeho Emíly má (alespoň tady) asi tolik šarmu jako průměrná uklízečka z Dolních Vítkovic. Přemítání o uklízečkách z Dolních Vítkovic byla mimochodem jedna z mnoha bizarních pomůcek, kterými jsem si krátil dlouhou chvíli při sledování tohoto snímku. Ale já to věděl, Jindrosi! Už tolik let jsem věděl, že tohle není nic pro mě. Tak aspoň že to teď vím už úplně jistě. (01.12.2020)