Ve větru

Zvláštní film, a to především ve způsobu, jakým je natočen. Pokud byste čekali drsné drama ze sovětského gulagu, což se tak nějak podle základní anotace nabízí, tak dostanete něco naprosto jiného. To hlavní je vyprávěno slovem, v podstatě dopisy, které psala jedna z žen v gulagu uvězněných. Obraz funguje spíše jako lyrické dokreslení, což nemusí nutně oslovit. (12.12.2016)

Zvláštní film u kterého buď přistoupíte na způsob režisérova vyprávění, nebo s ním budete bojovat. Film, který není natočený tradičním způsobem a proto ho ani nelze tradičním způsobem sledovat. V učitou chvíli se čas náhle zastaví a jediné co zůstane v pohybu je vítr. A když se čas opět rozeběhne, jsme už v jiné době. Velmi silné. (25.12.2020)

Poetika v tragédii. Ale tá forma film zabila. Je to vlastne typická festivalovka, ktorá chce ponúknuť niečo netradičné, zvláštne , originálne. A do istej miery sa to podarilo. Ale v tom prípade je to určené pre veľmi špecifického diváka. Pretože pár obrazov, okolo sa točí kamera nerobí dobrý film. Nakoniec to bolo len o občasne peknej hudbe a čítaní z denníka. Na to by postačila aj audiokniha. Z témy by sa dal inak urobiť veľký film. (18.04.2022)

„Je smrt opravdu lehčí než to, co nás čeká?“ Snímek dává divákovi řadu důvodů, proč ho nedokoukat či se mu přímo vyhnout. Pomalé tempo vyprávění, černobílá kamera podvědomě vyvolávající obavu z přílišné „artovosti“, převládající „mimozáběrový“ monolog hlavní hrdinky (úplná absence dialogů) a samozřejmě ty povětšinou statické, živé obrazy (nabízející pohyb pouze ve formě působení větru či drobných záchvěvů typu mrknutí či ukápnutí slzy). Jenže to by byla škoda. Pokud se totiž přes vše vyjmenované přenesete, v klidu se usadíte, necháte na sebe film působit atmosférou, kamerou (světlem, stíny), zvukem (mnohdy nenápadným, ale zcela dokreslujícím situaci, včetně přenášení chladu na diváka), silou tématu a emocemi, můžete zažít docela působivou podívanou, jež se do vás otiskne. Většinovému publiku film nedoporučuju, já se na něj ale naladit dokázal a hodnotím ho solidními 4*. „Vdova je žena, která ztratí muže. Sirotek je dítě, které ztratí rodiče. Ale jak pojmenovat matku, která přišla o své dítě? Ne, ten pocit si nezaslouží slovo.“ (08.01.2023)

Příběh má sílu bicepsů Arnolda Schwarzeneggera, téma, které dosud filmově není zmapované, je to zjevně dělané s nadšením a talentem, s pečlivostí a se znalostí věci, jednoduše poctivě. Přesto mám z tohohle pobaltského kousku rozpačitý pocit. Ony ty filmové experimenty, které se objevují na filmových festivalech, obvykle představují pro filmového diváka nemalé riziko, protože se může setkat s ledasčím. Připadal jsem si jako návštěvník divadla, který jde na činohru a omylem zabloudí do muzea voskových figurín, precizně vyrobených, do detailu propracovaných, efektně nasvícených a doprovázených emotivním komentářem. Při vší úctě k výrobci figurín a celému projektu, asi bych se cítil poněkud ošizený. Nemůžu přitom tvrdit, že bych nebyl varovaný, jenže jsem informace o snímku nebral dost vážně, lépe řečeno, myslel jsem si, že zmíněné obrazy v určitém momentu oživnou, rozpohybují se a Martti Helde mě zaskočil nekompromisností své umělecké vize. Od téhle chvíle, když bude někdo skuhrat nad statičností nějakého filmu, bafnu ho za límec a doporučím mu zkouknutí tohoto filmu. Kdybych snímek viděl v pozdních večerních hodinách, působil by na mě spolehlivěji než koňská dávka hypnotik. Co je platné, že obrazy mají až uhrančivou působivost, když v nich není víc života než v sarkofágu mumie. Film, který by byl zpracovaný klasickým způsobem, tzn. mohl bych vnímat dialogy, herectví zúčastněných a filmovou hudbu, by na mě zapůsobil mnohem výrazněji a patrně bych neváhal nadělit mu nejvyšší hodnocení. Celkový dojem: 50 %. (31.03.2015)