Láska šílená

Pozoruhodný koncept, nad kterým však po čase začne být zajímavější dumat, než ho sledovat. Hausnerová podobně jako v Lurdách distancovaně a poněkud potměšile sleduje určitý fenomén, tentokrát však s mnohem širším záběrem. Místo zázračného místa se na osudech básníka von Kleista zaobírá celým jedním uměleckým hnutím a dobovými náladami. Mrtvolnost jednotlivých konverzačních scén není záležitostí pouhé stylizace, ty série "živých obrazů" vyobrazují romantismus z úplně jiného úhlu, než jsme zvyklí. Místo světa velkých a temných emocí či ušlechtilých outsiderů se ukazuje spíše svět svázaný konvencemi jako svěrací kazajkou. I velká romantická láska, která se může naplnit jen smrtí, se v tomto pohledu stává jen sebeklamem nejistého, slabošského a přecitlivělého básníka. Jediné, co rozviřuje nehybnost statických scén, nejsou velké city, ale domácí či divoká zvířata, probíhající mizanscénou. (16.07.2014)

Hlubinná groteska Jessicy Hausner mě nadchla především svou úsporností a režijním minimalismem – a přísností. Žádné okázalé hyperboly, žádná zjevná dvojznačnost – odstup se zde projevuje nejvýše jen jako chvění (životního) stylu a nejčastěji jej nese loutková stylizace postav, které se různě vztahují k životu, zatímco o něm nemají sebemenší představu a uzavírají se ve svém jevišti (které je zároveň dějištěm pověsti i hledištěm). Nenápadná komičnost makabrální koketerie nepovstává z přehrávání, z erupcí nesmyslu, ale naopak – z kontextu důsledně zastávaných pozic – z rétoriky, stylu a imaginace, ba té především. Právě tak tento snímek není jen dílem filmovým, ale i divadelním a malířským. Celek současně evokuje divadelní představení i procházku historickou galerií, kunstkamerou. Režisérka scény komponuje jako biedermeierské obrazy: obličeje se umrtvují do olejových tváří, těla se v osvojených pózách nesou mezi zátišími a vytvářejí bezobsažné ideogramy společenských událostí – právě jako na salonních obrazech. Omezenost jednání, meze (prkennost) vzruchů a (dřevěnost) afektů proměňuje hrdiny na loutky a celek na pimprlové divadélko: kroužení okolo smrti zaslepuje všechen zbývající život, který básníkovi přichází nebásnický a ženě neněžný (nemocný); jak se na večerních soaré perzifluje umění, tak se dokonale rýmuje s tím, jak se ti múzicky cítící (se) snaží konečně nereprodukovat, ale ztělesnit – a tak trnou – věčně. Život i smrt se v těchto umělých rámcích distancují jako eventuality měšťanského rozvoje, ne nepodobny daním, společenským reformám a revolucím, a dojde-li na ně, vyvolá to zákonitě žaludeční nevolnost (a právě tak i sebevražda jako dráždivá možnost se svou reálností příliš podobá všem unavujícím danostem). (08.02.2020)

Tak mi pripadá, že perfektne naaranžované scény odzrkadlovali presne naaranžovaný svet hrdinov filmu. Všetko dokonalé, geometricky zosúladené, občas osovo symetrické (postele manžela a manželky). Ale bez citov. Tie sú niekde hlboko, možno však občas vrú milimeter pod pokrývkou, ale nikdy ich očakávania okolia nedokážu odokryť naplno. Najzábavnejšie je však sledovať rekcie postáv na podávané dôležité informácie, ktoré by k tomu mali dopomôcť, lenže aj také objatie dieťaťa matkou prichádza v inom momente, ako čakáme. Práca s mizanscénou je kapitolou samou o sebe, ale ak zablúdite očami inam, kde sa odohráva akcia v prvom pláne, tak možno začnete premýšľať aj nad takou funkciou psov vo filme. Láska šialená mi možno viac pripomenula atmosférou a úsečnými dialógmi Bielu stuhu ako Lurdy, stále však máme dočinenia v podobe Jessicy Hausner s výraznou autorskou osobnosťou európskeho filmu. (13.10.2014)

Úvod: kdybych před měsícem neviděl režisérčin film Lurdy, dal bych bez mrknutí oka pět hvězd. - Fou ve spojení s amour (viz třeba folie á deux - bláznovství ve dvou), neznamená ani tak lásku šílenou, jako bláznivou, pomatenou, ale také bezuzdnou či hříšnou, každopádně ne-obvyklou. Heinrichova (von Kleistova) posedlost, kterou považuje za lásku, a která možná i láskou je, se navenek projevuje symptomem: "Dej přednost smrti se mnou, než životu s někým jiným." Tento příkaz/přikázání se zřejmně odvíjí v jeho nevíře k možnosti pozitivního uspořádání lidských věcí, především ve věci spravedlivého posuzování lidských činů (viz jeho díla Prinz Friedrich von Homburg nebo Michael Kohlhaas; viz též nepříliš zdařilý film s Madsem Mikkelsenem). - Rakouská (zdůrazňuji) režisérka Jessica Hausnerová ve svém esteticky stylizovaném dramatu používá několika podvratných manipulací; snad ve shodě s Kleistem (viz Űber das Marionettentheater) jsou její postavy vedené, čímž se sice stávají tělesně i duševně toporné, mají však ustálený rázovitý charakter figurek Karla Spitzwega (spíše než oduševnělých holandských malířů této doby). Dále je zde všude prosakující ironie, která mi sice není milá a nemyslím si, že je vždy na místě, tvoří však tmel celého díla. Vlastnosti, které jsou této ironii podrobeny, jako je sebekázeň, oddanost, klidná mluva a přímočaré jednání, by v jiném případě sloužit jako vzor společenských mravů. - Hlavní postavou tu ovšem není Heinrich, ale jeho (ve skutečnosti milenka, zde pouhá přítelkyně) Henrietta Voglerová; jí se však již věnovat nebudu, byl by to spoiler. (07.01.2018)

Koncept filmu se mi líbí, racionálně ho oceňuji jako zajímavý, cílevědomý a podnětný. Hausnerová se ho drží tak urputně a vytrvale, že nejpozději od poloviny stopáže už to pro mě ale byl divácky naprosto ubíjející zážitek. A to i přesto, že tam všechnu tu zábavnou ironii vůči těm zbytečným lidským bytostem utápějícím se ve svých vymyšlených existenciálních krizích cítím. Předchozí Lurdy mě bavily od začátku do konce, ale tohle umění bolelo. (12.06.2015)