Trest smrti oběšením

Geniálně mnohovrstevnatý film, proměňující se v průběhu celé stopáže. Jen málokdy vídané! 1) Dokumentární objektivizující úvod přecházející z neosobního vykreslení situace do syrového příběhu na tělo dokonale slouží angažovanému účelu tvůrce - okamžik, kdy je divák nucen opustit bezpečí dokumentárního (ergo neosobního) voice-overu a stát se divákem fikčního děje dokonale zdvojuje onu situaci, na kterou Óšima apeluje v úvodu - tedy "představte si, kdybyste byli svědky popravy..." 2) Příběh pak prokazuje cit pro to nejlepší z existencialistické absurdity a beckettovské tragikomiky. Ale nenechme se mýlit - i zde, v této "osobní" a fikční rovině/ pasáži filmu, se projevuje společenská motivace z úvodu filmu. Vždyť sledovat zmatené reakce vězeňské byrokracie na nepředvídatelnou událost; její (vlastní!) snahu vyfabrikovat si ze všech sil objekt, který má popravit; ukázání, že zločinu je schopen každý, že bachař si může zločin užívat víc, než viník, znamená kritiku reality. Ale především jde o klasickou existenciální meursaultovskou situaci, kdy se jedinec tváří v tvář vlastní minulosti cítí jako "cizinec", kterou právě mohou lépe pochopit lidé cizí, než on sám. 3) Závěrečné posunutí příběhu do roviny vyrovnávání se Japonska s problémem svého rasismu, dějin a imperialismu štěpí děj na existenciální drama o osobní vině a obecné téma přijetí a odčinění viny celé společnosti. A toto štěpení je překonáno syntézou učiněnou hlavním hrdinou pomocí sebeoběti, jež je mnohem více než přiznáním vlastní viny symbolem snětí viny ze zaslepených spolubližních, těch, kteří si svou vinu uvědomí jedině zhlédnutím absolutního a radikálního aktu. Čímž se film opět vrátil ke své angažující se stránce, jelikož svědkem takového aktu byl i filmový divák... (02.05.2015)

Predstavte si trebárs klasický príbeh typu → Dvanástich rozhnevaných mužov, áno, na mysli mám presne ten naratívny dej, keď sa v jednej malej miestnosti s naprosto vzťahujúcou, a k tomu i extrémne vydýchanou atmosférou, rozhoduje o vine alebo nevine jedného chlapca, s ktorým som v podstate ani nikdy nebol v priamej reči, čiže, povedzme, napríklad, že by ho tieto postavy priamo konfrontovali s realitou/nerealitou jeho prípadných činov a skutkov, pričom práve teraz sa v tomto prípade schyľuje asi k niečomu navlas podobnému, no zároveň s tým sakramentským rozdielom, že sa to tentoraz udeje v úplne obrátenom pomere, než zrovna na aký sme boli predtým tak trochu viacej zvyknutí... • Veď sa tomu skrátka ani nie je čo čudovať, keďže za kormidlom stál nikto iný, ako kontroverzný tvorca Nagisa Óšima, od ktorého by mal potenciálny divák čakať asi úplne čokoľvek, a vedzte tomu, že to opätovne znova platí i s ďalšími pridanými rozmermi - extra naviac, spočívajúcimi v celkových formách, s ktorými pracuje tento režisér. • Zo začiatku som mal proste tak zvláštne nepríjemný pocit, ako by som sa znenazdajky ocitol v cele smrti aj s jedným konkrétnym『pánom na holenie』, ktorého pomenujem ako "R" , kedy film kráčal v autentickom, dokumentárnom duchu, z ktorého doslova mrazí... Následne si skúste predstaviť, čo v takom prípade, ak sa náhodou táto štandardná「poprava」, jednoducho nevydarí podľa tých najideálnejších predstáv, tým mám na jazyku predovšetkým niečo v takom zmysle, že všetci prítomní & prihliadajúci diváci, vrátane aj tých filmových, ostanú zaraz mimoriadne zaskočenými, keďže dotyčný antagonista, akosi stále nechce(L) zomrieť, pritom zrovna odteraz sa to budú chcieť všetky tieto kompetentné osoby radikálne zmeniť, áno, dobre uvažujete, "R" , si ešte nemôže celkom poriadne vydýchnuť, lebo to ani nesúhlasí s pôvodnou myšlienkou... • Nastávajú akési presvedčovacie metódy (hlavný motív počinu), ktoré ho majú opäť primäť k tej nezávideniahodnej situácii, v ktorej sa ocitol hneď v samom úvode i s niekoľkými zaujímavými štatistikami, a to nielen zo strany samotného hlasu istého komentátora, ale súčasne i prostredníctvom úvodných tituliek, ktoré sú rovnako znepokojivými, ako aj nastávajúce dianie, ktoré sa pohybuje vo viacerých rovinách, a to od divadelného, cez experimentálne, až vari po surrealistické, a aby sa z toho namojdušu nejeden nezbláznil? • Našťastie ani nie, lebo už trošku dopredu viem, čo môžem od japonskej mentality očakávať, totižto ma zaujalo i to, že ostali sami voči sebe dosť kritickými, predsa sa tu tiež primiešala i domáca politika, ktorá by sa nemusela mnohým domácim divákom príliš pozdávať, lebože im nastavila priam realistické zrkadlo... (23.03.2023)

Kdo by přišel do kina o něco později a odešel o chvilku dříve, mohl by film považovat za japonskou kreaci česko-italské veselohry (popravený si dělá legraci z těch, kteří ho chtějí popravit a naopak). V podstatě se tu polemizuje o identitě člověka ve spojitosti s hrdelními zločiny a možností jeho polepšení bez popravení. Pro japonský militarismus a machochismus nejspíš jedno ze zásadních témat, o kterém však japonská veřejnost odmítá diskutovat. (27.03.2024)

„R, watch carefully. That man in white is you. And the other man, though nearing retirement, is young the woman. Look closely.“ Oshima začína film zverejnením nejakého dotazníku, kde za 76% Japoncov vyjadrilo za nezrušenie trestu smrti. Opäť čiernobiely film. Vecné preberanie rozprávača, kde vo väzení sa nachádza popravisko, trochu nudí, najmä vďaka suchým faktom bez rozprávaných príhod alebo humoru. Kei Sato ako vrchný dozorca vyzerá neobyčajne spokojne. Rokko Toura hrá starostlivého väzenského doktora. Hneď v úvode zobrazená prvá poprava je nezvyčajná. Obesenému totiž stále bije srdce. Paniku doktora a dozorcov umocňuje dynamická kamera, čo sa okolo nich točí. Podarí sa mu otvoriť oči. Rozpoznáva dozorcov, ale na otázky o sebe a o svojom čine neodpovedá, teda ho vyhlásia za nesvojprávneho. Aby si ale spomenul, jeden z dozorcov – Education Chef a doktor mu jeho čin do detailov hrajú a vznikajú tak postavy hrané postavami a vysvetlenia tých najprimitívnejších pojmov. Väzenský kaplán neverí, že sa do popraveného tela vrátila duša, ktorá z neho v čase popravy odišla. Fumio Watanabe v roli Education Chefa hrá až groteskne, vynikne aj Masao Adachi v úlohe agresívneho Security šéfa. Po prvej hodine si popravený aj niekoľkí ďalší zamestnanci väznice začnú predstavovať rovnakú vec – telo zabitej na popravisku, ktorá neskôr ožíva a vydáva sa za sestru popravného, ktorú nikdy nemal. Čo ale bráni plnému hodnoteniu je to, že postavy samé niekoho hrajú, a tak sa nedá plne vychutnať ich charakter, keďže ho nepoznáme. (03.04.2024)

Sice nemůžu říct, že by mi Óšimova filmová řeč úplně sedla, ale musím uznat, že navzdory přehnané stopáži to je skutečně propracované a vrstevnaté. Ze zpočátku jednoduché kritiky trestu smrti a snahy o artově natočenou crazy komedii (což ne vždy ladí dohromady) se časem vyklube dost zajímavý film, který se mimo tohle stává i psychologickým, rozebírá nahnuté vztahy mezi Japonskem a Koreou, zajímavě vypraví dva různé děje naráz často v jednom záběru, trest smrti rozebírá komplexněji než předtím (i když stále nepřemýšlí nad tím, jestli by nebylo lepší řešit to případ od případu), rekonstrukci případu odehrávající se v jedné místnosti občas zasadí záběry do reality, i na hlubší dialogy a propracované záběry dojde... Cítil bych se blbě, kdybych tomu dal nižší hodnocení jen proto, že mě to místy nesedlo (ale to je asi hlavně tím, že se to celé vlastně odehrává v jedné místnosti a její možnosti tvořit atmosféru se časem vyčerpají) a zdejší humor mě míjel. Je to totiž velice chytře vystavěné a rozhodně to má co říct - a to je tady hlavní. A i čistě podle dojmů mi to sedlo víc, než Veselé Vánoce, pane Lawrenci, ačkoli to zas má pár silnějších scén, které Trest smrti oběšením tolik ne. Slabé 4* (13.10.2023)