Taijó no hakaba
The Sun's Burial
Obsahy(1)
Freska z nejchudší části Ósaky překonává svým morbidním pohledem na svět a bezvýchodností osudů jejích obyvatel i obvykle ponuré ladění filmů největšího z japonských režisérských rebelů. Mezi antihrdiny „ze dna“, bez morálky a hrdosti, vyniká dívka Hanako, jež se ve dne živí nelegálním obchodováním s krví zbídačelých obyvatel slumu, kterou prodává pro kosmetické účely, a v noci pracuje jako prostitutka. Není divu, že Hanako propadne kouzlu nově příchozího mladíka Takešiho, jenž do zdejšího všudypřítomného násilí a pokusů žít na účet druhého vnese stopy lidskosti. Takeši ale získá i sympatie šéfa pouličního gangu, hezouna Šina, který se ho snaží zkorumpovat pro svoje účely. Ve chvíli, kdy se chce Takeši od tohoto prostředí odtrhnout, je už příliš pozdě. Polodokumentární styl doplňuje obrazová stylizace vybombardované a bohem zapomenuté pustiny, jíž ani krvavý východ slunce nevěstí nic dobrého. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (6)
Něco podobného si představuji pod pojmem "pseudoumělecká existenciální výpověď japonské spodiny" - a to není zrovna pojem z nejzáživnějších či snad zhlédnutihodných... ()
S rychlostí doby vzrůstá i rychlost režie. Kamera už nezachycuje pečlivě vystavěnou statickou mizanscénu Ozua nebo Mizogučiho, ale dokumentuje a dynamicky kreslí impresi stavu společnosti. Tam, kde Ičikawa a Kinošita směřují k humanistickému ideálu, prezentuje Óšima cynickou realitu zbavenou iluzí. Rebel nikoli bez příčiny, ale naopak reflektující nelehkou poválečnou situaci své země točí filmy jako je Pohřeb slunce. Toho japonského slunce, které mělo zářit nad císařskou říší a které teď skomíravě pableskuje mezi odpadky a rozvalinami nového světa. Generační výpověď s téměř apokalyptickými rysy, jejíž závěr ale naznačuje, že západ může být v případě bouřlivého protestu i východem. ()
Musim rict, ze fim stoji tak za 4 hvezdy, ale co me tedy krome az rebelske nalady vylozene fascinovalo byla barevna a atmosfericka kamera Ko Kawamata. ()
42nd KVIFF 2007 - SHOCHIKU NOUVELLE VAGUE - Shochiku Nouvelle Vague ()
Pěkná filmová variace na téma chudoby a spodiny, jeden z mých oblíbených od Oshimy. Děj není nijak životně důležitý, jde spíš o věrnou reprodukci prostředí a pochopení bezvýchodnosti situace, dočkáme se, což pro režiséra není příliš typické, dokonce i závěrečné katarze. Barvy jsou výrazné a syté, na což si člověk po počáteční iritaci rychle zvykne a vizuálnímu stylu snadno podlehne. Výtečné je i obsazení, částečně tvořené tradičním Oshimovým ansámblem (Fumio Watanabe, Rokko Toura, Kei Sato), částečně jinými zajímavými herci (Junzaburo Ban, Kunie Tanaka, či obr z Yojimba Namigoro Rashomon). U NO mi připadá, že když opustí svá oblíbená témata (průzkum lidské sexuality a příběhy o levicových aktivistech), jsou výsledky zpravidla nejlepší... ()
Sledujeme treťotriedny gang väčšinou tridsiatnikov a dvadsiatnikov operujúci v prístave v Osake v okolí ich slumu. Nechápem ale ich biznisu s predajom krvi. Vo filme sa bohužiaľ diskutuje aj o pečenom psovi. O silné reči, akciu a krutosť nie je núdza. Intrigy a podrazy sú na dennom poriadku a divák tak z plejády postáv fandí tak tým najviac rikujúcim, prípadne najväčším hajzlom. Cesta za úspechom je prioritou číslo jeden, aj keď vedie cez mŕtvoly. Spočiatku sa nedá úplne vyznať v celej hierarchii, keďže každá postava je predstavená len veľmi krátko a už sa vrháme do deja, kde sú spory vnútri organizácie. Hlavnou postavou je Hanako, jediná ženská postava, ktorá vo filme nie je prostitútka, ktorá zrádza a je zradená a v závere totálne stráca nervy. Ku gangu sa pridávajú mladíci Tatsu a Takeshi. Kým Takeshimu bránia morálne zásady v plnom začlenení, Tatsu problém nemá ani s náhodným znásilnením v rámci ikonickej scény okradnutia páru milencov v prírode za mestom, čo nevadí ani ich nadriadenej Hanako, ktorá rovnako ako väčšina myslí len na profit a zvádza mužov pre moc a korisť. Priateľ znásilnenej spácha samovraždu a Hanako súcitiaca s Takeshim sa jeho pocit viny snaží vynahradiť záchranou znásilnenej, no pre napadnutie Takeshiho ju zabije. Dynamická kamera točiaca sa okolo nich troch vytvára dojem kultu. Scéna skoro barovej bitky s opitým parháčom a nímandami má tiež svoje čaro. Nasleduje scéna úteku páru z organizácie, kedy chlap dostáva ostrým predmetom po hlave, ktorú mu jednou ranou bývalý kumpán rozotne a sledujeme niekoľko desiatok sekúnd kŕče jeho umierajúceho tela za sprievodu dramatickej hudby a napínavej strún. Ráno je jeho mŕtvola okradnutá o šaty a zahodená vo vreci do rieky. Zaujímavú bitku dvoch kamarátov, odohrávajúcu sa skoro celú na zemi, zobrazuje režisér z diaľky, dynamicky sa otáčajúcou kamerou, kochajúc sa prírodou za mestom a za sprievodu veselo-napínavej hudby. Neustály pot na tvárach postáv pripomína, že sú špinaví na povrchu aj ešte hlboko pod ním. Režisér ale nezabúda zobraziť krásne lúče slnka pri jeho východoch, čím dokazuje aspoň krásu prírody, ak nie svojich postáv. Deju vládnu neustále zrady a hnev uzamknutý pod povrchom, čím dokonale vytvárajú atmosféru napätia. Režisér dokonca nezobrazuje niektoré akčné scény, len ich dopad na postavy, čím umne využíva svoje umelecké cítenie. ()