Vyšší moc

Nic tu není, jak se zdá na první pohled být. Léto zní v zimě, laviny jsou řízené, autobusy mnohem hůře, nejkrásnější muž ze skupiny je vlastně někdo jiný a báječná rodinná dovolená ve snobském hotelu rozhodně není tak báječná, jak se zdálo první den. Manželka ztropí scénu kvůli malichernosti, osočí svého muže ze zbabělosti a on jí pak ukáže, že je opravdu neskutečná onuce. Nejen, že se jí nedokáže postavit a s nadhledem se zasmát své reakci, ale rovnou se raději sesype. Jako kritika současné společnosti, v níž se stírají rozdíly mezi pohlavími, bleskově se mění to, co je dobré, za to co je špatné, pak zase naopak a konzum ruku v ruce s pohodlím ovládají životy většiny z nás, by to i mohlo fungovat. Jako film o kolapsu vztahu je to příliš chladné a hlavně jsou ona i on příliš nesympatičtí, oba jednají v dané chvíli zřejmě tím nejhorším možným způsobem. Je to celkem dost smutné, ale jediná sympatická postava pro mne byla náruživá nymfomanka, jejíž chování dávalo smysl. Závěrečný pochod k světlým zítřkům, tedy pardon nížinám, by mohl charakterizovat celý film, dlouhé záběry o ničem. U Östlunda mě až křečovitá snaha o artovost mrzí převelice, protože je to velmi zdatný scénárista i režisér. Tohle nemá zapotřebí. (04.01.2023)

Parádní hipster art. Základní konflikt snímku je, bez jakýchkoliv debat, hodně originální, vykreslení postav a jejich chování pak skvěle odpozorované. Filmařsky Vyšší moc exceluje, téměř každým záběrem zaujme pozornost a dokáže bez potíží odehrát obraz v jednom statickém záběru, aniž by tak film přicházel o svou vnitřní dynamiku. Naopak, ta je právě díky statickému minimalistickému záběrování velice výživná a vrstevnatá. A abych nezapomněl, významný podíl má na tom i fantastická zvuková stopa snímku. Skloubení minimalistických hudebních tónů a zvýraznění ruchů lanovek a jiných zvuky vydávajících přístrojů, stírá hranici mezi hudební a ruchovou složkou a skvěle tak znervózňuje divákovu pozornost na téměř až podprahové úrovni. Výborný film, u kterého možná nebude každému tak úplně dobře. 8/10 (23.03.2018)

No hej, je to situácia, ktorá bytostne naserie. Ale spôsob s kým si ju Ostlund rieši je pomerne zábavná. Neistota sa šíri ako nejaká zákerná choroba do okolia, vytvára pretváranie pôvodných hodnôt a to všetko v pôsobivej izolácií Francúzskych Álp. Filmy, ktoré to hrajú na civilnosť a ktorým v rovnakej miere nechýba poetika mám rád. Nemá to síce pre mňa takú silu ako jeho predchádzajúce Play, ale ako dobre mierený konštrukt na postoj rodiny tvárou tvár nepredvídateľnej udalosti to funguje. Hoci koniec je už slabším odvarom správnych rozhodnutí, krásne uzatvára kruh a vývin postáv, ktoré sa snažia v celom tom emocionálnom guláši nájsť správnu cestu. (19.04.2019)

"FORCE IRRACIONALES" -------------- Slovo cringe už takmer vôbec nepoužívam, za posledné dva roky bolo tak moc využívané a zneužívané 15 ročnými YouTuberskými deťmi, až stratilo svoj význam, nuž ale čo sa dá robiť, treba ho použiť teraz v jeho pravom význame, pretože tento film bol čistokrvný, ultimátny cringefest. Ak je Snow Therapy psychologickou sondou, tak psychológom je potom každý, kto počúva patetické náreky manželských párov tesne pred rozvodom. O tých ženských kecoch nehovoriac. Na tie potrebuješ okolo mozgu poriadne hrubý pancier. Hudba bola fajn, no jej zasadenie až tak moc nie. Podľa nej majú vo filme teda prednejšie miesto pár-sekundové zábery na odpaľovanie lavíny ako "silné" témy v rozhovoroch. Ale aby sa len v zlom nekydalo, našlo sa aj niečo dobré. Kamera bola fantastická, skvelé scenérie, super záberovanie počas dôležitých, ale aj všedných scén, plynulý mix rôznych jazykov a to, čo sa mne vždy a najviac páči - dlhé zábery a minimum strihu. To jednoducho úplne žeriem a tu to bolo dokonané na maximum. (28.12.2017)

Syntetický snímek přesvědčivým vyprávěním manželského zlomu (způsobeného selháním otce) znázorňuje celou řadu aktuálních civilizačních krizí, a varovně odhaluje převážně nepřipouštěnou pravdu, že globální katastrofy mají původ v chování jednotlivců. Ve snímku se prolínavě střetají konflikty dětství a dospělosti, jazyků (řečí národních i intimních mluv), současné potřeby být sám i s někým, mluvit i mlčet (a mlčení sdílet), postřehovat svět bezprostředně a zprostředkovaně, a především relativizace pravdy. Do toho se přimíchávají obrazy nezdravých, ba zhoubných civilizačních návyků – mj. spolehu na média zprostředkovávající skutečnost a negující její hmatatelnost, neschopnosti vychovávat, integrovat rodinu a jednotit i sebe samého roztříštěného v čase svévolně plynoucím – a celek tak zákonitě navozuje dojem naprosté apokalypsy, kterou ovšem relativizují a zintimňují komediální prvky… Stále tak zůstává otevřena cesta do ještě horšího traumatu, než které se rozevřelo při banálním obědě tváří v tvář smrti, které jen zdánlivě uzavřel pár divadelních etud v samém závěru… PS: Zvláště oceňuji, jak se během filmu proměňovala postava otce, ze sebejistého, nepostradatelného muže zbyl jen dospělý, a co hůř moderní dospělý neschopný lítosti, jíž jednou by se dokázal ze své viny znovu vyrůst a dozrát. Slzy, z nichž se rodí, zúrodňují zatvrzelou půdu srdce, a neschopnost plakat svědčí o naprostém okorání i nezodpovědnosti. (14.04.2018)