Chvění

Brilantní Ben Whishaw, citlivě podaných melancholických téměř devadesát minut, výborná práce kameramana, ale přece jen mě to vůbec nechytilo. Junn a Richard narážejí na bariéry, vystavěné kulturním původem obou, které jim brání se lépe pochopit a ani jeden z nich není schopen se naladit na chápání toho druhého. Já se nebyl schopen naladit na celkovou atmosféru, a tak mě bohužel Chvění minulo obloukem, který byl dostatečně velký na to, abych už filmu nedal druhou šanci. (13.11.2014)

Slovo „chvění“ přesně vystihuje dominantní barevný odstín tohoto filmu, odstín, který mě po celou dobu, co se ty tiché bytosti v smutných interiérech chvěly, nepřestal zneklidňovat, protože mi sugeroval současně zvěcňující chlad i neutralizující anestézii. Tón minulosti, do níž se noří starobinec, aby smiřoval své nedobrovolné obyvatele s prudkým tryskem doby, tón vyprchávající tělesné vůně, navozující dojem spásného a bezpečného bezčasí. Tón, který buď lže nebo jímž si lžeme my sami. Tato dodatečná – a zbytná – estetizace (dalo by se říci i: dyzajn), sourodá s nevidomým kamerovým snímáním, zastínila vše ostatní, tedy vše, co mělo skutečně smysl a něco vyjadřovalo – a sdělovalo. Protože o obelhávání (se) v tomto snímku věru nejde. Jde o hledání společného jazyka v okamžiku nejkrajnější krize, na samé hraně katastrofy. Nejmilovanější bytost se ztratila z tohoto světa a zem začala klesat a touha po návratu do dávné harmonie se prolíná s potřebou pokračovat. Nápaditá výstavba příběhu, skvělé herecké výkony, komorní, sevřená nálada, to jsou kladné stránky filmu, jemuž by však spíše pomohl srovnatelně prostý, snad čistě dokumentární, záznam, než hra na zesílené výtvarno. Ven z podušek! (15.07.2017)

citlivě podaný film o těžkostech s příznáním své přirozenosti své rodině. Zároveň je i o mezigeneračním a mezikulturním poznávání. Dojemný, pomalý, ale o to příjemnější s jemnou dávkou humoru. 4 hvězdy si rozhodně zaslouží, stejně jako pozornost u vnímavých diváků. [ PŘÍBĚH: 2 /// ATMOSFÉRA: 2 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 1 /// STYL: 2 /// CASTING: 3 (3*MAX) ] (31.07.2015)

Citlivé dialógy v štyroch osobách o skrývanej blízkosti, osamelosti a stratách, v dvojjazyčnom podaní s neustálym tlmočením, ktoré to naťahuje ne celovečernú stopáž - chcelo by sa cynicky skonštatovať, keby práve ono tlmočenie a prítomnosť tretej osoby v intímnom dialógu dvojice do smutnej poetiky filmu nevnášalo príjemne odľahčujúci humor. Postava matky s jej hereckou protagonistkou jednoznačne kraľuje, ale z nudy a rozvláčnosti film nevytiahne. (07.07.2014)

Film, který mě velmi zasáhl. Matka, která ztratila jediného syna a muž, který přišel o milovaného partnera. Silné téma, vyprávěné prostřednictvím vizuálně působivých flashbacků, zaznamenává zoufalý pokus o sblížení obou protagonistů navzdory nikdy nevyřčené pravdě, rozdílnosti povah i kulturního a společenského milieu. Film přitom sází na minimum výrazových prostředků, v podstatě se celý odehrává ve dvou místnostech a dokonce do hry nepřivádí nikoho dalšího. Tomuto komornímu intermezzu vévodí zcela logicky herecké výkony; vedle Bena Whishawa a Andrewa Leunga je to především Pei-pei Cheng, která v roli osamělé čínské matky dokázala v jemných, takřka nepatrných gestech vyjádřit nejhlubší smutek, jakého je člověk vůbec schopen. Lilting je smutný film o smutných věcech, ale bez laciných slz. Je to obyčejný příběh o lidském neštěstí, o toleranci a o vzájemném porozumění. (01.11.2015)